Jan ze Žatce
Kapitola I Oráč Krutá hubitelko všech lidí, nelítostná škůdnice všeho světa, lítá vražednice lidských tvorů, Smrti, buďte prokleta! Nechť Bůh, váš stvořitel, na vás zanevře, neblahost ve vás se vrší, silou na vás dolehne neštěstí: hanba vám navěky! Úzkost, bída a hoře ať vás provázejí, kamkoli se vydáte; bolest, zármutek a žal ať vás všude souží; trpké ústrky, hanebný osud a hanlivé urážky ať na vás dolehnou ze všech stran; nebe, země, slunce, měsíc, hvězdy, moře, řeky, hory, pole, doliny, louky, propast pekelná a všechno, co život má a trvání, ať vám odepře přízeň a prokleje vás do věčnosti! Propadněte se v zlobě, zhyňte v teskné sirobě a stůjtež v nezvratné nejtěžší klatbě boží, všech lidí a každičkého tvora navěky věků! Hanebná stvůro, zlá památka na vás ať žije a trvá bez konce; ať vás neopouští strach a děs, kdekoli pobýváte; já a se mnou všichni s pěstmi sevřenými voláme: běda vám!
Kapitola II Smrt Slyšte, slyšte, slyšte prazvláštní zvěst! Hrozí nám strašné a neslýchané řízeni. Žasneme nad tím, odkud se bere. Ale z osočování, proklínání, pěstí svíráni a nejrůznějších hrozeb jsme vždy a všude vyvázli bez úhony. Nuže, synu, ohlas, kdo jsi, a pověz, jaký jsme ti způsobili žal, že s námi tak nepřístojně jednáš, jak na to nejsme z minulosti zvykli, vždyť jsme na pastvu za mez už vyhnali tolik učených, urozených, krásných, mocných a zdatných lidí, z čehož vdovám a sirotkům, zemím i lidem vzešlo nemálo žalu. Chováš se tak, jako by u tebe šlo o vážnou věc a těžce na tebe dotírala bída. Tvá žaloba je bez nápěvu a rýmu; soudíme z toho, že nápěvem a rýmem své mysli ulevit nechceš. Jsi-li rozhněván, rozkacen, oblouzen nebo jinak smyslů zbaven, ustaň a zadrž a nechvátej s tak hrubým proklínáním, abys pak nebyl zkrušen pozdní lítosti. Nemysli, že bys kdy mohl oslabit naši svrchovanou a nezměrnou moc. Teď řekni své jméno a nezamlč, jaké že věci tě silou tak tíživou od nás postihly. Chceme být spravedliví, spravedlivé je naše konání. Nevíme, z čeho nás tak povážlivě viníš.
Kapitola III Oráč Oráč mi říkají, pluh mám z ptačího šatu a žiji v české zemi. Nenávist, nevraživost a protivenství budu k vám chovat navěky: vždyť z abecedy jste mi zločinně vyrvala dvanácté písmeno, základ mé radosti; ze záhonu mého srdce jste zlovolně vytrhla bělostný květ mé potěchy; odlákala jste lstivě ode mne záruku mého blaha, vyvolenou mou hrdličku: spáchala jste na mně nenapravitelnou loupež! Uvažte sama, zda reptám, soptím a žaluji neprávem: oloupila jste mne o radostné bytí, zbavila dobrých dní a připravila o celý poklad slastí. Veselý a dobré mysli jsem býval neustále; krátký a příjemný mi připadal každičký den, každičká noc, obojí stejnou měrou radostné a slastné; každý rok byl mi rokem milostivým. Teď mi je řečeno: utrum! U kalného moku, na zaschlé větvi, zkrušen, zdeptán a rozvrácen živořím a bez ustání lkám. Vichr mnou cloumá, plavím se kamsi divokým příbojem vln, bouře nabyla vrchu, má kotva nemá v čem tkvít. Proto nepřestanu křičet: Smrti, buďte prokleta!
Kapitola IV Smrt Jímá nás údiv nad tak neslýchaným osočením, jaké nás dosud nepotkalo. Jsi-li Oráč a žiješ v České zemi, myslíme, že nám hrubě křivdíš, vždyť v Čechách jsme se dlouhou dobu ničím nevyznamenali, snad jen nedávno v pěkném hrazeném městě stojícím bezpečně na kopci; jméno mu uvila čtyři písmena abecedy: osmnácté, první, třetí a třiadvacáté. Tam jsme projevili svou milost jedné ctnostné, šťastné dceři; její písmeno je dvanácté. Byla naveskrz řádná a bezúhonná, však jsme byli při tom, když se narodila. Paní Čest jí tehdy poslala zdobný plášť a věnec ctnosti; přinesla jí je paní Dobrotivost. Plášť i věnec ctnosti donesla s sebou do hrobu neporušené, bez trhlin a bez poskvrny. Znatel všech srdcí je naším i jejím svědkem. Vůči všem lidem měla svědomí čisté, byla přívětivá, věrná, upřímná a nanejvýš dobrotivá. Tak pevná a sličná nám věru padne do rukou zřídka. Leda že bys měl na mysli ji; o jiné nevíme.
Kapitola V Oráč Ano, paní, byl jsem jí mužem, ona mně ženou. Vzala jste si ji, potěchu mého oka, je pryč můj ochranný štít proti strázním; je pryč můj prorocký kouzelný proutek. Je pryč, pryč! Já, nebohý Oráč, tu zůstávám sám; má světlá hvězda na nebi zmizela; slunce mé blaženosti se uložilo k odpočinku: už nikdy nevyjde! Nikdy už nevzejde má zářivá denice, její třpyt zhasl, nemám, co mě uchrání žalu: před mými zraky je všude temná noc. Nemyslím, že by něco mi mohlo přinést skutečnou radost, vždyť skvoucí praporec mé radosti žalostně klesl. Běda! přeběda! z hloubi srdce kvílím nad proklatým rokem, nešťastným dnem a bolestnou hodinou, kdy můj pevný, tvrdý diamant pukl, kdy mi z rukou byla nelítostně vyražena hůl vedoucí mě pravou cestou, kdy mi byla zahlazena cesta k studnici mládí obnovující mou blaženost. Nekonečné ach, neustálé ouvej a bědné hynutí, upadáni a věčný pád nechť jsou vám, Smrti, dány dědičným lénem! Hanebnice, nestoudnice, bezectnicc a zlovolnice, umřete a zalkněte se pekelným smradem! Nechť vás Bůh zbaví moci a rozpráší váš prach! Nechť navždy vás pohltí dábelské bytí!
Kapitola VI Smrt Liška ťala do tlamy spícího lva: byl jí za to rozedrán kožich; zajíc hryzl vlka: dodnes proto běhá bez ocasu; kočka sekla drápkem psa, který si právě zdříml: bez ustání musí snášet jeho zášť. Ty se chceš o nás otírat stejně. Myslíme však, že kmán zůstává kmánem a pán pánem. Chceme ukázat, že na tomto světě uvažujeme spravedlivě, soudíme spravedlivě a spravedlivě si vedeme: Nešetříme nikoho pro urozenost, nedbáme vysoké učenosti, neceníme krásu, nebereme v potaz nadáni, lásku, žal, stáří, mládí ani ostatní věci. Jednáme jako slunce, svítí dobrým i zlým: svou mocí jímáme dobré i zlé. Všichni mistři, kteří dovedou krotit duchy, nám svého ducha musí poručit a vydat; skřetové a čarodějnice před námi neobstojí, nepomáhá jim, že létají na hrable, že rajtují kozly; lékaři, kteří lidem prodlužuji život, se nám neubráni, kořínky, byliny, masti a pilule z apatyky jim nepomohou. Kdybychom měli skládat účty o pokoleních byť jen motýlům a kobylkám, nebyli by s účtováním spokojeni. Kdybychom nechávali lidi žít za důchod nebo úplatek, pro lásku nebo žal, císařství celého světa by bylo naše, všichni králové by nám vsazovali na hlavu své koruny, tiskli nám do ruky svá žezla, i papežský stolec s trojkorunou by teď byl v naší moci. Zadrž své klnutí, nehalas novinky z Chlubné; nad sebe sekerou nemlať, aby ti do oka nevlétla tříska!
Kapitola VII Oráč Kéž bych dokázal lát, kéž zlořečit, kéž bych vás dokázal proklit, aby se vám dálo hůře než zle, to byste si za svou mrzkost ode mne zasloužila. Vždyť po velké křivdě je na místě veliký nářek: počínal bych si ne jako člověk, kdybych neoplakával tak skvostný dar, jaký může dát jedině Bůh. Vskutku, lkát nepřestanu nikdy: odletěl mi můj spanilý sokol, má ctnostiplná žena. Po právu naříkám, protože byla dobrého rodu, ctná, sličná, bystrá a postavou nad všechny své družky ztepilá, upřímná a zdrženlivá v řeči, cudná, dobrá a milá v soužití — zmlkám, nemám slov, abych vypověděl veškerou její počestnost a ctnosti, jimiž ji Bůh obdařil; paní Smrti, sama to víte. Za tak velký žal v srdci vás právem napadám. Být ve vás zrnko dobra, sama byste se slitovala. Odvracím se od vás, dobrého slova o vás nevyřknu, ze všech svých sil budu navěky proti vám brojit; veškeré boží tvorstvo mi pomáhej v konání proti vám; nechť všechno, co je na nebi, na zemi i v říši pekelné, pojme proti vám nenávist a zášť!
Kapitola VIII Smrt Trůny nebeské dobrým duchům, zlým propast pekelnou, pozemský svět Bůh dal dědictvím nám. Nebesům pokoj a odměňování ctností, peklu muka a trestání hříchů, nám mocný vévoda všeho-míra poručil zemskou souš a mořská vodstva se vším, co na nich je, abychom pleli a mýtili všechnu nadbytečnost. Zauvažuj, hlupče, zkoumej a rydlem rozumu zaryj do své mysli, a shledáš: kdybychom od časů prvního člověka zhněteného z hlíny nemýtili na zemi lidi, v pustinách a divočinách zvěř a plazy, ve vodách bujně se množící šupinaté a hladké ryby — nikdo by teď pro drobné mušky neobstál, nikdo by teď pro vlky se neodvážil z domu, člověk by požíral člověka, zvíře by hltalo zvíře, každičký živoucí tvor jiného tvora, protože potravy měli by nedostatek, země jim byla by těsná. Je hlupák, kdo oplakává mrtvé. Přestaň! Živí s živými, mrtví s mrtvými, jak tomu bylo dosud. Uvaž lip, hlupče, čeho želíš a čeho bys želet měl!
Kapitola IX Oráč Ztratil jsem nenávratně nejdražší poklad; mohu nebýt smuten? V žalu musím čekat na svůj skon, zbaven vší radosti. Nechť milostivý Bůh, náš mocný pán, mě na vás, zlovolná rmutitelko, pomstí! Okradla jste mne o veškeré blaho, oloupila o slastné dny žití, připravila o velkou poctu. Veliké cti jsem požíval, když ta dobrá, čistá dcera mi splácela dětmi vzešlými z čistého hnízda. Mrtva je kvočna, která vyvedla taková kuřátka. Ó Bože, mocný pane, jak rád jsem ji vídal, když kráčela cudně a vědoma si plné své cti, a lidé na ni s libostí hleděli a říkali: “Dík, chvála a čest té milé dceři; jí i jejím ptáčatům Bůh dopřej jenom dobré!“ Kdybych za to dovedl Bohu poděkovat, učinil bych tak věru náležitě. Kterého chudáka kdy tak štědře obdařil? Říkejte si, co chcete: koho Bůh obdaří čistou, cudnou a sličnou ženou, takový dar je darem, a je to dar z pozemských darů nejvzácnější. Ó přemocný kníže nebes, jak blaze tomu, koho jsi spojil s čistým, bezúhonným druhem! Raduj se, počestný muži, z čisté ženy, raduj se, čistá ženo, z počestného muže: Bůh vám dopřej radosti oběma! Co ví o tom hlupák, který nikdy z této studnice mládí nepil? I když mi žal svírá srdce, přesto vroucně děkuji Bohu, že jsem tu v ctnostech pevnou dceru poznal. Nechť vás, zlá Smrti, všech lidí nepřítelko. Bůh nenávidí do skonáni světa!
Kapitola X Smrt Nepil jsi ze studny moudrosti, poznáváme to z tvých slov. Do koloběhu přírody ses nezahleděl; do změti věcí vezdejších jsi nepopatřil, do pozemské měnlivosti jsi nenakoukl: jsi nechápavé štěně. Všimni si, jak zářivé růže a omamné lilie v zahradách, jak kořenné byliny a potěšlivé květy na lukách, jak nehybné kameny a vzrostlé stromy na divokých pláních, jak statni medvědi a silní lvi v drsných pustinách, jak urostlí, udatní hrdinové, jak bystří, znamenití, vysoce učení a všelikých uměn znali lidé a jak všichni pozemští tvorové, ať jakkoli vzdělaní, jakkoli důvtipní, jakkoli silní, ať jakkoli dlouho se drží, jakkoli dlouho jsou činní, jak všichni se obrátí v nic a hynou. A když celá lidská pokolení, která tu byla, jsou a ještě budou, musí přejít od bytí k nebytí, proč by ta vychvalovaná, kterou oplakáváš, měla požívat toho, že se ji stane, co ne všem ostatním a všem ostatním, co ne jí? Ty sám nám také neunikneš, i když teď tomu věříš jen málo. Jeden po druhém! musí říci každý z vás. Tvá žaloba je nanic; nepomůže ti, pochází z tupé hlavy.
Kapitola XI Oráč Bohu, jenž vládne mně i vám, plně důvěřuji, že mne od vás ochrání a krutě na vás pomstí spáchanou křivdu, kterou jste mi nastrojila. Promlouváte ke mně šalebnou řečí, do pravdy mísíte lež a snažíte se nezměrnou zkormoucenost mé mysli, myšlenek a srdce mi vyrvat z očí, mysli a duše. To se vám nezdaří, vždyť jsem sklíčen těžkou, bolestnou ztrátou, za niž už nikdy náhradu nedostanu. Proti všem bolestem a strastem byla mým hojivým lékem, služebnicí boží, plnitelkou mé vůle, opatrovnicí mého těla, ve dne v noci strážkyní mé počestností a své cti. Co bylo jí svěřeno, přinesla nazpět celé, čisté a neporušené, často i zmnožené. Čest, dobré mravy, cudnost, dobrotivost, věrnost, zdrženlivost, starostlivost a skromnost dlely stále na jejím dvoře; stydlivost ji neustále před očima nesla zrcadlo cti; Bůh jí byl nakloněným ochráncem. I mně byl nakloněn a milostiv skrze ni: zdar, blaženost a štěstí při mně stály skrze ni. Vysloužila si je a zasloužila od Boha, má znamenitá hospodářka. Dej jí odměnu a žold milosti, štědrý odměniteli všech věrných žoldnéřů, ze všech nejbohatší Pane! Čiň jí milostivěji, než jsem schopen ji přát! Ach, ach, ach, nestoudná vražednice, paní Smrti, pancharte ohavná! Kat budiž vašim soudcem a nechť vás se slovy “odpusť mi“ přiváže k špalku!
Kapitola XII Smrt Kdybys dovedl správně měřit, vážit, počítat či psát, taková slova bys z duté hlavy nevypustil. Klneš a dožaduješ se odplaty, bez rozvahy a marně. K čemu takové oslovství? Řekli jsme již, jak vzdělaní, jak umní, urození, počestní, veselí, slušní lidé a všechno, co žije, musí zajít naší rukou; přesto reptáš a říkáš, že celé tvé štěstí se zakládalo na tvé čisté, výtečné ženě. Jestliže se podle tvého zakládá štěstí na ženě, pak ti radíme, aby ses štěstí držel. Hleď jen, aby se nezvrtlo v neštěstí! Pověz nám, na počátku, když sis svou vychválenou ženu bral, shledals ji výtečnou, nebo jsi ji výtečnou učinil? Pokud jsi ji shledal výtečnou, pak uvážlivě hledej: nalezneš ještě výtečnějši, čistší ženy na zemi, z nichž jedna ti třeba manželstvím připadne; pokud jsi ji však výtečnou učinil, plesej: jsi živoucí mistr, který ještě dokáže ženu k výtečnosti vychovat a dovést. Leč řeknu ti jinou věc: čím více lásky se ti dostane, tím větší tě potká žal; kdyby ses nad lásku povznesl, byl bys již žalu ušetřen; čím větší radost z poznané lásky, tím větší žal z lásky pozbyté. Žena, dítě, jmění a všechny pozemské statky přinášejí na počátku něco radosti a na konci víc žalu; veškerá vezdejší láska se obrací v žal: žalem končí láska, radosti končí zármutkem, po slasti přichází strast, libost končí nelibostí — k takovým koncům spěje všecičko živé. Snaž se je poznat lip, jestli chceš krákorat chytře!
Kapitola XIII Oráč Po škodě přichází posměch; zkormoucený to dobře cítí. Mně, škodnému, se od vás neděje jinak. Zbavila jste mne lásky, přivykla žalu; dokud Bůh dopustí, musím to od vás strpět. Jakkoli jsem hloupý, jakkoli málo znám a málo jsem upíjel z moudrosti důvtipných mistrů, přec dobře vím, že jste lupička mé cti, zlodějka mých radostí, zcizitelka dobrých dní, zhoubkyně mých slastí a ničitelka všeho, co mi v životě činilo a slibovalo libost. Z čeho se mám teď radovat? Kde hledat útěchu? Kam se utéci? Kde nalézt uzdravení? Kde dožádat se spolehlivé rady? Pryč, je pryč! Pryč je veškerá má radost! Zmizela nám rychleji než čas; prchla nám příliš záhy; vyrvala jste nám ji příliš brzo, tu drahou, znamenitou, když jste bez slitováni mne učinila vdovcem a mé děti sirotami! Bědného, samotného a truchlivého jste mě zůstavila bez náhrady; odškodněni po tak veliké újmě se mi od vás nedostane. Není tomu tak, paní Smrti, cizoložíci u všech lidi? Od vás nikdo nemůže získat nic dobrého; po nepravosti nechcete nikomu učinit zadost, nikoho nechcete odškodnit. Vidím, že slitování se od vás nadít nelze; proklínáni jste přivykla; jste nemilosrdná se vším všudy. Takový dobrý čin, jímž častujete lidi, takovou milost, již se od vás dostává lidem, takovou mzdu, jakou lidem dáváte, takový konec, jaký lidem připravujete, nechť na vás sešle On, jenž vládne smrti i životu. Kníže nebeských sborů, nahraď mi nesmírnou ztrátu, velikou újmu, nevýslovný smutek a žalnou sirobu! Přitom mě, Bože, všech nepravostí mstiteli, na té arcišelmě Smrti pomsti!
Kapitola XIV Smrt Jalově mluvit je méně než mlčet; mlčet je více než mluvit hloupě. Z hloupých řečí spor, ze sporu zášť, ze zášti půtky, z půtek rány, z ran bolest, z bolesti pozdní lítost vzcházejí poblouzelým lidem. Chceš s námi vést spor. Vznášíš žalobu, že jsme ti skrze tvou převelice milou ženu ublížili. Bylo s ni naloženo laskavě a milostivě: v radostné mladosti, s tělem nepovadlým, v nejlepších dnech života, v nejvyšším důstojenství, v nejlepších letech, s netknutou ctí jsme ji pojali do své milosti. Pěli o tom chválu a bažili po tom všichni mudrcové, když pravili: nejlépe zemřít, když se chce nejvíc žít. Nezemřel dobře, kdo si zemřít přál; žil příliš dlouho, kdo se nás dovolával, aby zemřel; běda, přeběda tomu, koho obtíží břemeno stáří: při všem bohatství uboze žije! Toho roku, kdy nebe bylo otevřené, na svátek nebeského strážce v okovech, kdy od počátku světa čítalo šest tisíc pět set devadesát devět let, přikázali jsme blažené mučednici při narození dítěte, aby opustila souživou dočasnost a v milosti po zásluze vešla v dědictví božím do věčné radosti, života trvalého a nekonečného pokoje. Ačkoli k nám planeš záštím, chceme ti přát a dopřát, aby tvá duše dlela s její tam v nebeských prostorách, aby tvé tělo leželo společně s jejím zde v pozemském hrobě. Chtěli bychom ti zaručit: její dobrý čin bude ti na prospěch. Mlč, zadrž! Jako nemůžeš slunci vzít jas, měsíci chlad, ohni žár a vodě vlhkost, právě tak nemůžeš nám vyrvat naši moc!
Kapitola XV Oráč Okrášlených vytáček má zapotřebí každý provinilec. Nejinak si vedete i vy. Sladce a hořce, mírně a drsně, laskavě a příkře se stavíte těm, jež se chystáte podvést; nepokrytě se to ukázalo na mně. Jakkoli se děláte hezkou, přec jen vím, že jsem od své ctnostíplné, přesličné ženy odloučen skrze vaši zatvrzelou nemilost. Též dobře vím, že takové moci kromě Boha a vás není nikdo mocen. Od Boha však takto trýzněn nejsem: kdybych se provinil proti Bohu, což se pohříchu častokrát stalo, ztrestal by mě, nebo by se mne zastala čistá Panna. Vy jste ten strůjce zla. Proto bych rád věděl, kdo jste, co jste, jaká jste, odkud jste a k čemu jste, že máte tolik moci a bez upozorněni jste mne tak zle obeslala, zpustošila můj přeslastný palouk, podryla a vyvrátila baštu mé síly. Aj, Bože, utěšiteli všech smutných srdcí, utěš mě a potěš nebohého, smutného, vyhoštěného, osamělého muže! Uval, Pane, zkázu, čiň protivenství, sešli útrapy a zmar na ohavnou smrt, která je tvým i nás všech nepřítelem! Vskutku, Pane, v tvém tvorstvu není nic mrzčího, nic ohyzdnějšího, nic škůdnějšího, nic krutějšího, nic nespravedlivějšího než smrt! Kruší a hatí veškeré tvé vladařství, bere si raději, co je kloudné než nekloudné; pochybné, letité, neduživé, marné lidi tu často nechává, dobré a nemarné uzme. Suď, Pane, spravedlivě nespravedlivého soudce!
Kapitola XVI Smrt Co je špatné, zvou dobré, co je dobré, mají za špatné lidé bez rozumu; činíš to i ty. Viníš nás z nespravedlivého soudu; činíš tak neprávem. Chceme ti o tom dát lekci. Ptal ses, kdo jsme: jsme nástrojem boží ruky, jsme paní Smrt, spravedlivě žnoucí žnečka. Naše kosa seče napořád. Bílé, černé, rudé, hnědé, zelené, modré, šedé, žluté a veškeré skvoucí se květy a traviny zkosí, nedbá na jejich lesk, na jejich moc, na jejich sílu. Fiale jsou bez užitku krásná barva, plná vůně, lahodný nektar. Hleď, toť spravedlnost. Za spravedlivé nás měli Římané a básníci, protože nás poznali lépe než ty. — Ptal ses, co jsme: nejsme nic, a přece jsme něco. Nic proto, že nemáme život, ani bytí, ani podobu, ani podstatu, nejsme duch, nejsme k vidění, nejsme k nahmatání; něco proto, že jsme konec života, konec bytí, počátek nebytí, hranice mezi obojím. Jsme skutek, který každému člověku přivodí pád. Skrze nás musí padnout statní rekové, všechno jsoucí, co v sobě chová život, se skrze nás promění; býváme viněni z velikých vin! — Ptal ses, jací jsme: jsme k nepostižení. Kdysi jsme však byli zpodobněni na zdi chrámu v Římě jako postava, která má zavázané oči a sedí na volu; ta postava držela v pravé ruce motyku a lopatu v levé. Jimi se na volu oháněla. Útočil a házel a dorážel na ni veliký dav, lidé rozliční, každý náčiním svého řemesla; byla tam i jeptiška s žaltářem. Na postavu na volu útočili a házeli a měli na mysli nás; ale smrt je všechny smetla a pohřbila. Pythagoras nás srovnává s pří-zračnou postavou, která má oči baziliška, ty slídí po všech koutech země, jejich pohled zahubí každého živého tvora. — Ptal ses, odkud jsme: jsme z pozemského ráje. Tam nás Bůh stvořil a pojmenoval naším pravým jménem, když pravil: „Toho dne, kdy nakousnete plod, zemřete smrtí.“ Proto se také tak píšeme: My Smrt, paní a vladařka země, povětří a mořských vln. — Ptal ses, k čemu jsme: už jsi slyšel, že skýtáme světu víc užitku než škody. Ustaň, upokoj se a děkuj nám, že jsme tě navštívili tak dobrým skutkem!
Kapitola XVII Oráč Stařec novou zkazku, učenec neznámou zkazku, muž zcestovalý a ten, jemuž se nikdo neodváží říci ne, si troufnou vykládat smyšlenou zkazku, protože pro věci neslýchané se trestem nestíhá. Poněvadž jste rovněž bytost letitá, můžete bájit. Ač jste v ráji přišla na svět jako žnečka a dbáte práva, neseče vaše kosa rovnoměrně: vskutku vznosné květy ničí, bodláčí nechává stát; plevel zůstává, byliny k užitku hynou. Říkáte, že vaše kosa seče napořád. Jak to, že nechává bez úhony víc bodláčí než dobrého kvítí, víc myší než velbloudů, víc mrzkých než dobrých lidí? Jmenujte mi, ukažte mi prstem: kde jsou ti zdatní, počestní lidé, kteří tu svého času byli? Soudím, že jste je jala. S nimi i mou lásku, zůstal po ní také jen pope1 a prach. Kam se poděli ti, kdo pobývali na zem a rozmlouvali s Bohem, získali od něho přízeň, milost i statky? Kam se poděli ti, kdo sídlili na zemi, chodili pod hvězdami a bádali v planetách? Kam se poděli bystří, umní, spravedliví, činorodí lidé, o nichž se tolik praví v kronikách? Všechny jste povraždila, s nimi i mou rozmilou ženu; marní jsou ještě zde. Kdo je tím vinen? Odvážíte-li se, paní Smrti, říci pravdu, budete jmenovat sebe. Mluvíte stále o tom, jak soudíte spravedlivě a nikoho že záběr vaší kosy nešetři, že kosí jednoho po druhém. Byl jsem při tom a na vlastní oči viděl dva obrovské houfy lidu — každý měl přes tři tisíce mužů —, jak se potýkali na zelené pláni; brodili se po kotníky krví. Čile jste mezi nimi kmitala a šukala sem a tam. Mnohé z vojska jste pobila, mnohé nechala žít. Mrtvých jsem viděl víc kmánů než pánů. Vybírala jste je jako přezrálé hrušky. To že je spravedlivá žatva? To že je spravedlivý soud? Takhle seče vaše kosa napořád? Rychle sem, milé dítky, rychle! vyjeďme Smrti vstříc, vzdejme a vyslovme jí chválu, když takhle spravedlivě soudí! Boží soud je sotva tak spravedlivý!
Kapitola XVIII Smrt Kdo o věcech nic neví, nemůže o věcech nic říci. Tak se stalo i nám. Nevěděli jsme, že jsi tak znamenitý muž. Známe tě už dávno; jen jsme pozapomněli. Byli jsme při tom, když ti paní Moudrost nadělovala moudrost, když ti pan Šalamoun na smrtelném loži postupoval moudrost svou, když ti Bůh propůjčoval všechnu moc, kterou dal panu Mojžíši v Egyptě lénem, když jsi popadl za nohu lva a mrštil jím o zeď; viděli jsme tě sčítat hvězdy, počítat zrnka písku a ryby v moři, zjišťovat počet dešťových kapek; viděli jsme rádi, žes vyhrál závod se zajícem; viděli jsme tě v Babylónii u krále Žoldána ve vysoké poctě a hodnosti podávat jídlo a nápoje; když jsi nesl před Alexandrem korouhev, pod níž porazil Daria, dívali jsme se a přáli ti tu čest; když jsi v Akademii a v Athénách disputoval jako rovný s rovným s veleučenými mistry, kteří dovedli mistrně rozmlouvat i o věcech božích, a umem jsi je mistrovsky předčil, na to jsme hleděli s obzvláštní potěchou; když jsi domlouval Neronovi, aby činil dobré skutky a nebyl prchlivý, naslouchali jsme se zalíbením. Údiv nás jímal, když jsi přes divoké moře převážel císaře Julia v loďce ze sítin navzdory všem vichrům. V tvé dílně jsme tě viděli tkát vzácnou látku v duhových barvách; byly na ni podoby andělů, ptáků, zvířat, ryb a všelijakých plazů; útkem do ní byla vetkána i sova a opice. Zvlášť potěšeni jsme přihlíželi a za to tě chválili, když jsi v Paříži seděl na kole Štěstěny, na hlavě tančil, černým uměním se zaobíral a dábly zaklínal do roztodivné sklínky. Když tě Bůh povolal do své rady k jednáni o poklesku paní Evy, uvědomili jsme si obzvlášť tvou neskonalou moudrost. Poznat tě dříve, byli bychom tě poslechli; tvou ženu a všechny lidi bychom nechali žít; učinili bychom tak již tobě na počest: protože jsi velemoudrý osel!
Kapitola XIX Oráč Posměch a zlé nakládání musí člověk pro pravdu mnohokrát strpět. Stejně se děje mně: Vynášíte mě za nemožné věci, neslýchané skutky. Tvrdě se oháníte mocí, se mnou jste zatočila vskutku zle, jsem z toho velice zkrušen. Když o tom promluvím, horlíte na mne a kypíte zlobou. Kdo páchá zlo a nechce je napravit a přijmout a snést výtky, nýbrž vzdorně se všem věcem vzpírá, ten právě nechť si dá pozor, aby se potom nesetkal s nevolí! Příklad si vezměte ze mne! I když jste se mnou tak krátce, tak nadlouho, tak krutě, tak nespravedlivě zatočila, přesto se držím a nemstím se, jak bych po právu mohl. I dnes chci být ten lepší: jestliže jsem se proti vám dopustil něčeho nenáležitého či nepěkného, vytkněte mi to: rád a ochotně to odčiním. Není-li ale tomu tak, nahraďte mi škodu nebo mě poučte, jak překonat velký žal srdce. Věru že takto zkrácen nebyl nikdy žádný člověk. Přes to přese všechno můžete vidět, že na věc nahlížím rozvážně. Buď napravíte zlo, které jste spáchala na mé potěšitelce, na mně a na mých dětech, nebo půjdete se mnou před Boha, který je mým, vaším a všeho veškerenstva spravedlivým soudcem. Mohla jste mne snadno usmířit, nechal jsem vám to na vůli. Byl jsem ochoten věřit, že svou nespravedlivost uznáte sama, že po velké nepravosti mi učiníte zadost. Zachovejte se rozvážně, jinak uhodí kladivo na kovadlinu, tvrdost proti tvrdosti, ať se stane, co se stane!
Kapitola XX Smrt Dobré slovo člověka mírni; rozvaha dodává lidem klidu; smímost přivádí člověka ke cti; člověk plný zloby člověka neocení. Kdybys byl na nás již dříve promluvil v dobrém, byli bychom tě v dobrém poučili, že správně bys neměl želet smrti své ženy a lkát. Neznáš mudrce, který se chystal zemřít v lázni, či nečetls jeho knihy, že nikdo nemá želet smrti smrtelníků? Pokud to nevíš, pak věz: jakmile se člověk narodí, jakmile vypije litkup, zemře. Spolčetem počátku je konec: kdo je vyslán, povinován je návratem. Co se jednou má stát, tomu se nikdo neprotiv. Co musí podstoupit všichni, tomu se jedinec nevzpírej. Co si člověk vypůjčí, to vrať. Všichni lidé žijí na zemi bědně. Z něčeho stanou se ničím. Kvapným krokem se ubírá život lidi: dnes živí, obratem ruky mrtví. — Závěr buď stručný: každý člověk nám dluží svou smrt a je mu vrozeno zemřít. Oplakáváš-li však mladost své ženy, nedobře činíš; jakmile člověk nabude života, ihned je sdostatek stár, aby zemřel. Myslíš si možná, že stáří je vznešený poklad. Ne, je chorobné, obtížné, ohyzdné, zimničné a všem lidem protivné; nestojí za nic a k ničemu není: zralá jablka často padnou do bláta; přezrálé hrušky často padnou do louže. Když tě jímá lítost nad její krásou, jsi dětina: krásu každého člověka zhubí buď stáří anebo smrt. Každá růžová ústa zpopelaví, každé červené líčko zbledne, každé jiskrné oko pohasne. Nečetls, čemu učí filozof Hermes, jak muž se má střežit půvabných žen, a praví: co je půvabné, podržíš vzdor dennímu starání těžko, protože po tom každičký prahne; co je ohavné, podržíš snadno, protože se to oškliví všem. Co bylo, bylo! Nelkej bolestné nad ztrátou, s kterou nemůžeš nic počít.
Kapitola XXI Oráč Dobré napomenutí přijmout v dobrém, tak se má zachovat moudrý muž! slýchám to od chytrých lidi. Vaše napomenutí i obstojí. Leč kdo dobře napomíná, má dát i dobré poučení, poraďte tedy a poučte mě, jak bolest tak nesmírnou, žalost tak hlubokou, tesknost tak nezměrnou vytrhnout, vyhladit a vypudit ze srdce, duše a mysli. Bůh je můj svědek, srdce mi zachvátil nevýslovný žal, když mi tak náhle byla vyrvána má spořádaná, věrná, spolehlivá hospodářka, ona je mrtva, já vdovec a děti sirotci. Ó paní Smrti, žehrají na vás všichni, a já též. Nikdy však nikdo nebyl natolik špatný, aby v něčem nebyl dobrý: poraďte, pomozte a ukažte, jak ze srdce svalit tu přetěžkou žalost a jak dětem nahradit tak výtečnou matku; jinak já budu sklíčen a ony ustavičně smutné. A nemějte mi to za zlé, vždyť vidím, že mezi nerozumnou zvěří z vrozeného pudu druh se trudí nad smrtí družky. Jste mi dlužná pomoc, radu a náhradu, vždyť vy jste mi přivodila škodu. Nestane-li se tak, pak by Bůh neměl v své všemoci pomstu: msta se však na vás dokonat musí, byť by se proto mělo znovu sáhnout po motyce a lopatě.
Kapitola XXII Smrt Ga, ga, ga! štěbetá husa, chramst jehně! řekne ti vlk, ať kážeš, co kážeš: tuhletu nit předeš i ty. Už jsme ti přece vyložili, že smrti smrtelných se litovat nemá. Od těch dob, co jsme celníkem, musí nám každý člověk zaplatit za život clo a mýto, proč ty se pak vzpouzíš? Vždyť věru, kdo z nás chce ošidit, šidí jen sebe. Dej si říci a slyš: život je stvořen pro smrt, nebýt života, nás by nebylo, naší živnosti by nebylo; tím by tu nebyl ani řád světa. Buď jsi velice zkrušen nebo v tobě zle řádí nerozum. Jsi-li nerozumný, pros Boha, aby ti rozumu dodal; jsi-li však zkrušen, tak nebuď, přestaň, pochop, že život lidí na zemi rovná se nicce. Chceš poradit, jak zahnat ze srdce žal: Aristoteles tě už dávno učil, že radost, žal, bázeň a naděje, ty čtyři, celý svět rmoutí a zejména ty, kdo se jich neumí střežit. Radost a bázeň krátí chvíli, bolest a naděje ji dlouží. Kdo ty čtyři zcela nevypudí z mysli, má soužení po všechen čas. Po radosti smutek, po slastech nutně na zemi přichází strast. Slasti a strasti bývají vždycky pospolu. Konec jednoho bývá počátkem druhého. Slasti a strasti nejsou nic jiného, než že si člověk vezme do hlavy něco, čeho se nechce vzdát, stejně pak, že člověk spokojivý nemůže být chudý a člověk nespokojivý bohatý; neboť spokojivost a nespokojivost netkví v jmění či věcech vnějších, nýbrž v mysli. Kdo ze srdce nevyžene veškeré slasti, musí vezdejší strasti snášet napořád: vyžeň ze srdce, z myšlenek a z mysli památku lásky, v tu chvíli budeš smutku prost. Když jsi něčeho pozbyl a nelze to získat nazpět, jednej, jako by to nikdy nebylo tvé: tvůj smutek odletí. Pokud tak neučiníš, přemnohá bolest tě potrápí; neboť po smrti každého dítěte dolehne na tebe žalost v srdci, po tvé smrti rovněž žalost i na ně na všechny, na tebe i na ně, neboť se budete loučit. Žádáš, aby za matku dostaly náhradu. Svedeš-li navrátit minulé roky, vyřčená slova a zmarněné panenství, pak navrátíš svým dětem matku. Dost jsem ti radila. Pochopils, motyko tupá?
Kapitola XXIII Oráč Dlouho trvá, než se člověk dobere pravdy; dlouho se učil, kdo něco zná. Vaše řeči jsou sladké a rozverné, teď to i docela vnímám. Kdyby však měla být ze světa vyhnána radost, láska, slasti a kratochvíle, bylo by se světem zle. Chci se tu dovolat Římanů. Sami tak činili a učili tomu své děti, aby lásku chovali v úctě, volnou chvíli věnovali turnajům, kláním, tanci, zápoleni v běhu, v skoku a rozličným ušlechtilým hrám, aby se po tu chvíli povznesli nad špatné skutky. Vždyť lidská mysl si neumí hovět: mysl ustavičně osnuje dobré či zlé; nezahálí ani ve spánku. Zbavíš-li mysl myšlenek dobrých, pak do ní vstoupí zlé; dobré ven, zlé tam; zlé ven, dobré tam: toto střídání potrvá do konce světa. Co je ze světa vyhnána radost, kázeň, stud a ostatní šlechetné mravy, je plný špatnosti, nízkosti, jízlivosti, nevěry a zrady; vídáte to den co den. Kdybych pak ze své mysli paměť své znejmilejší vyhnal, vešly by mi do mysli myšlenky zlé: tím spíše chci na svou znejmilejší myslet bez přestání. Když se veliká láska v srdci promění ve veliký žal srdce, kdo brzy zapomíná? Špatní lidé tak činí, dobří přátelé se z mysli neztrácejí; daleké cesty, dlouhá léta spřízněnce nerozloučí. I když je pro mne svým tělem mrtva, v paměti žije mi stále. Paní Smrti, musíte poctivěji radit, má-li být vaše rada k užitku, jinak vás, vy netopýre, postihne nenávist ptáků víc než krahulce!
Kapitola XXIV Smrt Lásku nepříliš milostnou, žal nepříliš žalostný má moudrý muž chovat k zisku i ztrátě: to nečiníš. Kdo žádá o radu a na radu nedá, tomu poradit nelze. Naše přátelská rada tebou nepohnula. Ať přijde ti vhod nebo nevhod, pravdu ti řekneme nad slunce jasnější, slyš ji, kdo chceš. Tvůj krátký rozum, nedomrlá mysl, doupnaté srdce chtějí z lidí udělat víc, než čím byli. Děláš si z člověka, co chceš, ač není víc, než co ti s dovolením všech ctných paní povím: Člověk je počat v hříchu, v mateřském lůně se sytí nečistou, nepopsatelnou břečkou, rodí se nahý a je obmazaný jako včelí úl, odpomost sama, nečistý výkal, nádoba s lejny, žrádlo pro červy, smrdutý záchodek, odporná putna pomyjí, páchnoucí mršina, plesnivá almara, bezedný žok, děravá mošna, bachor, chtivý chřtán, smradlavá žumpa, džber čpící moče, škopek nechutností, klamlivý panák, raubířský hrad slepený z prachu, nedosytné vědro a obílený hrob. Zaznamenej, kdo chceš: každý člověk, není-li vadný, má na svém těle devět děr, z nichž vytéká tak nečistý kal, že nic nečistšího není. Nikdy bys neviděl člověka tak krásného, kdybys měl oči rysa a mohl jsi nahlédnout dovnitř, zhrozil by ses toho. Chytni a strhni z nejkrásnější ženy ozdoby krejčích, spatříš nestoudnou figuru, rychle vadnoucí květ a mžik trvající lesk a záhy drolivou hroudu hlíny. Ukaž mi hrstku z krásy krásných žen, které žily před sto lety, kromě těch na zdi namalovaných, a císařská koruna je tvá! Nech pominout lásku, nech pominout žal! Nech plynout Rýn jako jiné vody, ty moudrý hloubale z Oslova!
Kapitola XXV Oráč Fuj, vy ohavná nestydo! Jak znevažujete, hanobíte a nectíte hodnotu člověka, tvora Bohu nejmilejšího, jen abyste božství potupila! Teď teprv poznávám, že jste prolhaná a že jste nebyla stvořena v ráji, jak říkáte. Kdybyste přišla na svět v ráji, pak byste věděla, že Bůh stvořil člověka a všechny věci, a že je stvořil velmi dobré, člověka nad ně vyvýšil, svěřil mu nad nimi veškerou vládu a položil mu je k nohám, aby panoval pozemským zvířatům, nebeským ptákům, mořským rybám a všem plodům země, což také činí. Kdyby byl člověk tak ničemný, špatný a nečistý, jak pravíte, pak by věru Bůh vykonal nečistý a neprospěšný skutek. Kdyby všemohoucí a velebná ruka byla uhnětla člověka tak nečistého neřádského, jak líčíte, byla by tvůrcem hodným trestu a hany. Pak by ani neobstálo, že Bůh všechny věci a člověka nad nimi stvořil velmi dobré. Pani Smrti, zanechte planých řečí! Pomlouváte nejkrásnější boží výtvor. Andělé, ďáblové, sýčkové jsou duchové obmezeni boží mocí: člověk je nejcennějším, nejumnějším a nejsvobodnějším dílem božím. Bůh ho učinil podle své podoby, jak i sám pravil na počátku stvoření světa. Který mistr kdy vytvořil tak dovedné a nádherné dílo, tak mistrovský kousek, jako je lidská hlava? V ní jsou skryty důmyslné vlohy, s božskými rovnomocné: tam v oční bulvě je zrak, nástroj navýsost spolehlivý, mistrně zrobené zrcadlo, dohlédne až k průzračným nebeským sférám. Tam v uších sídlí sluch do dálky sahající, dokonale uzavřený tenkou blankou, aby vnímal a lišil rozličné libé tóny. Tam v nose sídli čich přístupný skrze dvě dírky, důmyslně spravené pro vychutnáváni lahodných a rozkošných vůní sytících duši. Tam v ústech jsou zuby, vší denní potravy mleči; též tenký plátek jazyka sdělující lidem v úplnosti míněni lidí; navíc i zkušebna lahodných chutí rozličných jídel. Nadto v hlavě sídlí myšlenky vycházející z hloubi srdce, jimiž člověk střelhbitě dosáhne jakkoli daleko; přemýšlením se člověk šplhá k božství, ba i nad ně. Jen člověk požívá rozumu, skvostného pokladu. Jen on je tím půvabným kusem hlíny, jaký neumí vytvořit nikdo, leč Bůh, v něm je takto s moudrostí ztvárněno dovedné konání, veškerý um a mistrov-ství. Nechte být, paní Smrti! Chováte nenávist k lidem: proto o nich nepromluvíte dobrého slova!
Kapitola XXVI Smrt Spílání, proklínáni, zlořečení, byť je ho sebevíc, nenaplní pytel, byť je sebemenší. Ostatně, u žvanila slovy neuspěješ. Budiž po tvém, že člověk je pln umnosti, krásy a důstojenství, přesto nám padne do sítě, chytne se do našich tenat. Gramatika, fundament vši dobré mluvy, nezmůže nic svým břitkým a ozdobným slovem; rétorika, kvetoucí základ lichotnosti, nezmůže nic svou hýřivou a krásně zbarvenou řečí; logika, pozorná rozhodčí pravdy a nepravdy, nezmůže nic svou skrytou zchytralostí, křivením a kroucením pravdy; geometrie, zpytatelka, vážička a vyměřovatelka země, nezmůže nic bezchybnou mírou a správným závažím; aritmetika, čilá rovnatelka čísel, nezmůže nic svými počty, svými výpočty, svými hbitými číslicemi; astronomie, vzdělaná v souhvězdích, nezmůže nic nocí svých hvězd a působením planet; umění hudby kladoucí řád zpěvu a hlasu nezmůže nic sladkými tóny, libými hlasy. Filozofie, pole moudrosti zorané a oseté a zcela obrostlé božským a přírozeným poznáním a působením dobrých mravů; fyzika se svými rozličnými silivými nápoji; alchymie s údivnými proměnami kovů; geomancie, bystře zodpovídající leckterou otázku na zemi z postavení planet a znamení nebeského kruhu; pyromancie, rychlá a spolehlivá věštkyně z ohně; hydromancie, hadačka příštího z vířící vody; astrologií, vykladačka pozemského dění z nadzemských věcí chiromancie, zdatná čtenářka z ruky a z čar v dlani; nigromancie mocně poutající duchy obětním prstem zemřelých a pečetí; umění magických znaků s pěknými modlitbami a silnými zaklínadly; augur, jenž naslouchá ptačímu zpěvu a pravdivě z něho vysuzuje budoucí dění; haruspik vyčítající z dýmu obětního oltáře věci příští; pedomancie prorokující z vnitřností dětí a ornomancie z tetřevích střev; právník, křesťan bez svědomí, nezmůže nic výrokem o právu a neprávu, křivým svým rozsudkem. Tyto a další uměny, jež se k jmenovaným vážou, nic nezmohou: každý člověk bude od nás jednou podťat, zvalchován v našich valchařských neckách a odrhán v našem otáčivém bubnu. Věř tomu, ty vesnický chvástale!
Kapitola XXVII Oráč Zlé se nemá oplácet zlým; člověk buď smírný, přikazuji učitelé ctnosti. Touto cestou se chci vydat, po nesmíru budete třeba přece jen smírná. Vyrozumívám z vašich slov: myslíte, že mi radíte naprosto upřímně. Je-Ii ve vás upřímnost, pak upřímně, jako pod přísahou, mi poraďte: co si mám nyní s životem počít? Dosud jsem byl v krásném, radostném manželství: kam teď se vrtnou? K světskému či duchovnímu stavu ? Otevřeny jsou mi oba. V mysli jsem probral životy všelikých lidí, pilně je zkoumal a vážil: nedokonalé, křehké a mnohohříšné jsem je shledal všechny. Jsem na pochybách, kam se vydat: neduhem trpí každé lidské zařízení. Pani Smrti, raďte! Rady je potřebí! Cítím, myslím, a opravdu věřím, že pro duši není žádné hnízdo a býti tak čisté, božské jako manželský život. Pravím: Kdybych věděl, že bych měl v manželství štěstí jako dřív, rád bych v něm žil, dokud by ve mně život byl. Blažený, příjemný, veselý a vlídný bývá muž, má-li řádnou ženu, ať ho cesty vedou kudykoli. Každému takovému muži je také radostí starat se a obstarávat živobytí; je mu též radostí platit a oplácet čest ctí, věrnost věrností, dobré dobrým. Nemusí ji ani hlídat; vždyť řádná žena se nejlépe ohlídá sama. Kdo nechce své ženě důvěřovat a věřit, má ustavičnou starost. Pane nadzemských výšin, kníže velké blaženosti: dobře je tomu, koho jsi do lože obdařil čistým druhem! Nechť vzhlíží k nebi, po všechny dny ti s rukama vztaženýma vzdává díky. Raďte co nejlépe, paní Smrti, paní velemocná!
Kapitola XXVIII Smrt Chválit bez konce, hanět bez konce má ve zvyku nemálo lidí, ať už se zaměří na cokoli. Chvála i hana mají mít důvod a míru; aby byly co platné, je-li jedné z nich třeba. Ty bezměrně chválíš manželský život; řekneme ti však o manželském žití, aniž se dotýkáme čistých paní, toto: jakmile si muž ženu vezme, hned je v našem zajetí samodruhý. Náhle má úvazek, přívěsek, drhnoucí sáňky, jho, chomout, břemeno, těžký náklad, dračici, každodenní drásadlo, jichž se podle práva nemůže zbavit, dokud mu my neučiníme milost. Ženatý muž má den co den v svém domě hromy, krupobití, lišky a hady. Žena se den co den snaží, aby se stala mužem: táhne-li on nahoru, ona táhne dolů; chce-li on takhle, chce ona jinak; chce-li on tam, chce ona jinam — den co den je sycen touto hrou a vrchu nenabude. Klamat, chytračit, lichotit, kout pikle, laskat, hartusit, smát se a plakat snadno dokáže naráz; je ji to vrozeno. Chabá na práci, na rozkoš zdatná, přitom je krotká i divoká, jak se jí hodí. Na výmluvy nepotřebuje rádce. Přikázané věci nedělat, dělat zakázané má napilno ustavičně. Toto je pro ni moc sladké, ono přespříliš hořké, toho je příliš mnoho, onoho příliš málo; teď je to příliš brzo, teď příliš pozdě — takhle pohaní všechno. Pokud kdy něco chválí, vykrouží na jednom soustruhu chválu i hanu; do chvály potom notně přimísí posměch. Muži, jenž žije v manželství, nepomůže žádný prostředek: je-li přespříliš mírný, je-li přespříliš rázný — tak i tak dočká se výčitek a újmy; je-li jen zpolovic mírný, stejně tu žádný prostředek není: k újmě či výčitkám dojde tu vždycky. Každý den nový požadavek nebo nadávání, každý týden vrtošivý rozmar nebo hudrování, každý měsíc nové protivné neřádstvo nebo mrzutění, každý rok nové šaty nebo den co den výčitky musí snášet ženatý muž, ať dělá, co dělá. Neshody noční pomineme; při našem věku by nás jímal stud. Kdybychom nechtěli šetřit počestných pani, o nectných bychom mohli mluvit a vyprávět daleko víc. Nevíš, co chválíš: vždyť nerozeznáš zlato od olova!
Kapitola XXIX Oráč Kdo hanobí ženy, má být zhanoben, praví mistři moudrosti. Jak je to pak s vámi, paní Smrtí? Za vaše zpozdilé hanění žen, i když to bylo s jejich svolením, se věru musíte hanbit, a paním musí být stydno. V spisech mnoha moudrých mistrů lze najít, že není-li někdo obdařen ženou, není obdařen blažeností; vždyť mít ženu a děti není nejmenší dílec časného blaha. Touto pravdou porazila moudrá a učená Filozofie útěšného Římana Boëthia. Každý zkušený a přemýšlivý muž mi dosvědčí: není muže dobrých mravů, neřídi-li se mravy žen. Říkej si, kdo co chceš: mravná, sličná, cudná a na cti nedotčená žena je nad každou pozemskou rozkoš. Nikdy jsem také neviděl mužného muže, který nabyl vpravdě srdnaté mysli, aniž byl k tomu povzbuzen paní. Kdekoli se sejdou slušní lidé, vidíme den co den: na všech prostranstvích, na všech dvorech, na všech turnajích, na všech taženích vedou si nejlépe ženy. Kdo je ve službách paní, musí se střežit nehodných skutků. Šlechetné pani učí v své škole dobrým mravům a cti. Ženy mají v své moci pozemské slasti; způsobují, že všechno pěkné a zábavné na zemi se děje na počest jim. Hrozící prst čisté paní ztrestá řádného muže víc než veškeré zbraně. Lichotky stranou, řečeno stručně: oporou, pevností a rozmnožitelkou všeho na světě jsou šlechetné paní. Leč ve zlatě vždy bývá olovo, v pšenici koukol, mezi různými mincemi okuj a mezi ženami neženy; ty dobré však ať za špatné netrpí: tomu věřte, svárlivá odpůrkyně!
Kapitola XXX Smrt Mlátek za valoun zlata, kost za topas, oblázek za rubín pokládá blázen; stodolu hradem, Dunaj mořem, krahulce sokolem nazve jen bloud. Tak i ty chválíš, čím oko se těší, příčiny nezvažuješ; protože nevíš, že všechno, co je na světě, je buď žádost těla nebo žádost očí nebo pýcha života. Tělesná žádost tíhne k slastem, chtivost očí k statkům a jmění, pýcha života k poctám. Statky s sebou nesou lakotu a hrabivost, slast plodí vilnost a necudnost, pocty přinášejí zpupnost a chlubivost. Ze statků vzchází vždy troufalost a strach, z rozkoše špatnost a hřích, z pocty ješitnost a chvástavá slova. Kdybys to pochopil, shledal bys na celém světě marnost; a kdyby tě potom postihla milost či bolest, protrpěl bys je smířen, nevyčítal bys ani nám. Ale jako osel umí hrát na lyru, tak ty umíš rozpoznat pravdu. Proto nám tolik spíláš. Když jsme jinocha Pyrama odtrhli od dívky Thisbe, kteří byli jedna duše a jedna vůle, když jsme krále Alexandra zbavili vlády nad celým světem, když jsme zmařili Parida Trójského a Helenu Řeckou: tolik nám nikdo nevyčítal jako teď ty. Kvůli císaři Karlovi, markrabímu Vilémovi, Dětřichu Berúnskému, siláku Boppovi a Žibřidu s krunýřem dračím jsme tolik potahování neměli. Aristotela a Avicenny želí až podnes přemnoho lidí: přesto jsme neměli mrzutost. Když zemřel David, trpělivost sama, a Šalamoun, schránka moudrosti, dostalo se nám víc díků než lání. Z těch, co byli, není už nikdo; ty a všichni, co nyní jsou a ještě budou, musíte za nimi: potom my Smrt tu zůstaneme pánem!
Kapitola XXXI Oráč Vlastními slovy se člověk usvědčí nejsnáz a obzvláště ten, který jednou hovoří tak a podruhé onak. Předtím jste řekla: jste něco, a přece nic, ani duch, a jste koncem života a všichni na světě jsou vám poručeni. Teď říkáte: my všichni tam musíme, a vy, pani Smrti, tu zůstanete pánem. Dva rozporné výroky nemohou být zároveň platné. Má-li se každý rozloučit s životem a veškerý pozemský život skončí, a vy, jak pravíte, jste života koncem, pak podotýkám: až nebude život, nebude skon a smrt. Kam se podějete potom, paní Smrti? V nebi přebývat nemůžete, je dáno jen dobrým duchům. Podle svých slov duchem nejste. Když pak nebudete mít co na zemi vykonávat a země už nebude, musíte rovnou do pekla; tam navěky budete sténat. Tím na vás také budou pomstěni živi i mrtvi. Vaší vrtkavou řečí se nikdo nemůže řídit. Říci, že všechny pozemské věci byly stvořeny a opatřeny špatné, ničemně a nedbale, bylo by proti Bohu, a z toho od počátku světa obviněn nebyl. Až dosud Bůh miloval ctnosti, nevražil na zlo a odpouštěl a trestal hříchy. Věřím, že tak bude činit i dál. Od mládí jsem slýchal a učil se, jak dobré stvořil Bůh všechny věci. Vykládáte, jak všechno živé na zemi zhyne: Platón a jiní mudrcové však praví, že u všech věci je zhynuti jednoho zrozením druhého, a jak všechno je založeno na věčnosti a jak veškeré děni na nebi a na zemi přeměněné z jednoho účinkování v druhé je věčné. Svou dvojakou řečí, o niž se nikdo nemůže opřít, mě chcete odstrašit od žaloby. Proto se s vámi odvolávám k Bohu, svému Spasiteli. Paní Smrti, má zhoubo, kéž Bůh na vás uvalí zlobné amen!
Kapitola XXXII Smrt Člověk často, když spustí svou řeč, nemůže přestat, dokud ho nezaraziš. Tys rovněž uhněten z tohoto těsta. Řekli jsme a říkáme znovu (a tím skončíme): země a to, co v sobě chová, je zbudována na nestálosti. V této době je vrtkavá, vždyť všechny věci se převrátily: zadek vpředu, předek vzadu, spodek navrchu, vrch vespod, špatné jako správné, správné jako špatné zmátlo většinu lidí. Celý lidský rod jsem zašlapala do stálosti plamenů ohňových: polapit paprsek je na zemi stejně možné jako nalézt dobrého, věrného, nápomocného druha. Každý člověk má sklon spíš ke zlu než k dobru. Učiní-li někdo něco dobrého, učiní to ze strachu před námi. Všichni lidé se vším svým konáním jsou plni marnosti. Jejich tělo, žena, děti, čest, statky a veškerá jejich síla se rozplyne, v mžiku zmizi, větrem se rozptýlí: nezbude ani záblesk, ani stín. Pozoruj, zkoumej, dívej se a hleď, co ted mají na zemi lidské dítky: jak se plahoči po horách dolinách, cestou necestou, lesem a polem, po horských lukách a divokým krajem, po mořském dně, v hlubinách země za vezdejšími statky, v dešti, větru, bouři, nečase, sněhu a všelijaké slotě, jak kopou do země šachty, štoly a hluboké chodby, jak přetínají zemské žily, hledají lesklou rudu, již mají pro vzácnost nade vše rádi, jak v lesích kácejí stromy, tkají látky, lepí si jako vlaštovky domy, vysazují a šlechtí sady, orají půdu, pěstují révu, stavějí mlýny, hromadí desátky, pečují o ryby, pastvu, zvěř, chovají veliká stáda hovad, mají mnoho sluhů a služek, pyšně jezdí na koních, mají plné domy a truhlice zlata, stříbra, drahého kamení, vzácných rouch a mnoho jiného jmění, holduji rozkoším a slastem, po nichž ve dne v noci dychtí a prahnou — co je to všechno? Všechno je marnost, úhona duše, pomíjivost, jako ten včerejší den, jenž minul. Dosahuji toho válkou a loupeží: vždyť čím více mají, tím více loupí. Co po nich zůstává, působí nové sváry a půtky. Ó, smrtelné lidstvo neustále souží strach, tíseň, žal, starosti, děs, hrůza, dny bolesti, dny nemoci, smutek, svízel, sklíčenost, hoře, rmut a jiná protivenství; a čím víc má člověk pozemských statků, tím víc ho stíhá protivenstvi. Ještě tu je ta největší věc, že nikdo nikdy neví, kdy, kde a jak ho znenadání tneme a poženeme ho, aby šel cestou smrtelníků. Toto břemeno musí nést pán i kmán, muž i žena, boháč i chuďas, dobrý i zlý, mladý i starý. Ó, vyhlídko žalná, jak málo ti hlupáci o tebe dbají! Když je pak pozdě, chtějí být všichni řádní. To všechno je marnost nad marnost a obtížení duše. Proto už nehořekuj! Vstup, do kterého stavu chceš, najdeš tam neduhy a marnost. Ale odstup od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a uchovej ho; čisté a průzračné svědomí měj v lásce nad všechny vezdejší věci! A že jsme ti radili dobře, půjdeme s tebou před Boha, jenž je věčný, velký a mocný!
Kapitola XXXIII SLOVA KNÍŽETE Jaro, léto, podzim a zima, čtyři oživovatelé a ochránci roku, se svářili ve velkém sporu. V dobré vůli se každý holedbal svou účinnosti, a každý svou účinností chtěl být nejlepší. Jaro řeklo, že probouzí k životu a bujnému růstu veškeré plody; léto řeklo, že dává všem plodům zrát a uzrát, podzim řekl, že všechny plody sklízí a sváží do stodol, sklepů a domů; zima řekla, že všechny plody stravuje a zužitkovává a zahání všechnu jedovatou havěť. Holedbali se a svářili náramně; zapomněli však na to, že se chlubí svěřenou vládou, kterou jim propůjčil Bůh. Vy dva si vedete stejně. Žalobník naříká nad ztrátou ženy, jako by mu patřila dědičným právem; nemyslí na to, že ji měl od nás půjčkou. Smrt se holedbá velikou mocí, kterou však od nás dostala lénem. Ten želí toho, co nebylo jeho; ta se zas vychloubá mocí, kterou ze sebe nemá. Leč spor se nevede zcela bez příčiny: oba jste zápolili zdatně; toho k žalobě přivádí žal, tu nutí žalobcův výpad zjevovat pravdu. Proto, žalobce, tobě připadni čest! Smrti, tobě nechť vítězství patří! neboť každý člověk je povinen odevzdat život smrti, tělo zemi, duši nám!
ZDE ORÁČ PROSÍ ZA DUŠI
SVÉ ŽENY. Jediný bdělý strážce všehomíra, Bože všech bohů, pane, divuplný pane všech pánů, nejmocnější ze všech duchů, kníže všech knížat, studno, z niž vytéká veškeré dobro, světče všech svatých, dárce koruny a koruno sama, dárce mzdy a mzdo sama, kurfiřte, jehož volbě podléhá veškerá volba: dobře je tomu, kdo od tebe přijímá manství! Radosti a rozkoši andělů, vtiskovateli nejvyšších podob, věkověčný mládenče, vyslyš mě! Ó světlo, jež odjinud světla nemá; světlo, jež veškeré vnější světlo ztemňuje a oslepuje; jase, v němž se rozptyluje všechen jiný jas; jase, jemuž je veškeré světlo tmou, veškerý jas stínem, jemuž se veškerý stín prosvěcuje; světlo, jež na počátku řeklo: budiž světlo! ohni, jenž nehasneš a hoříš navěky; počátku i konci, vyslyš mě! Hle, spáso a blaženosti nad všechnu spásu a blaženost; cesto neomylná k životu věčnému; úděle nejlepší, nad nějž lepšího není; živote, jemuž všechno za život vděčí; pravdo nad pravdu pravdoucí; moudrosti, jež obléváš veškerou moudrost; vládce veškerých sil; pravých a nepravých činů sledovateli a vší nespravedlnosti napravovateli; vší mohoucnosti mocný; sytivá potravo hladových; posilující nápoji chorých; pečeti nejvyššího majestátu; svorníku nebeské harmonie; jediný, jenž znáš myšlenky všech lidí, jenž rozličně tvaruješ lidské tváře; mocná planeto všech planet, jež (souhvězdím účinnost dává, mocný a slastiplný správce nebeského dvora; zákone, z jehož zvěčnělých stěžejí se nikdy nevymkne nebeský řád, zářivé slunce, vyslyš mě! Věčná svítilno, světlo věčné; plavče bezpečně vedoucí svou loď, jež nikdy neztroskotá; praporečníku, pod jehož praporem nikoho nemine vítězství; strůjci pekla; sochaři zemského povrchu; krotiteli mořských vln; ty, jenž počasí měnlivě mísíš, jenž žár ohně dmýcháš; stvořiteli všech živlů; jediný vyvolávateli hromů, blesků, mlh, bouří, sněhu, deště, duhy, rosy, větru, jíní a všeho jejich působeni; mocný vévodo nebeských vojsk; nezadatelný císaři; nejmírnější, nejsilnější, nejslitovnější tvůrce, smiluj se a vyslyš mě! Poklade, z něhož se všechny poklady rodí; prameni, z něhož prýšti veškeré čisté vody; vůdce, s nímž nikdo nezabloudí; útočiště ve všech strastech, k němuž se všechno dobré utíká a jeho se drží jako včelí roj královny; příčino všech příčin, vyslyš mě! Aj, hojivý lékaři veškerých chorob; mistře všech mistrů; všudypřítomný pozorovateli všech cest a cílů; svémocný průvodce z lůna mateřského do pozemského hrobu; tvůrce všech tvarů; pevný základe všech dobrých skutků; milovníku všeho čistého, nenávistníku všeho nekalého; odměniteli všeho dobrého konáni; jediný spravedlivý soudce, vyslyš mě! Nepokoje všeho přemožiteli; pevný uzle, jejž nikdo nerozváže; bytosti dokonalá, vší dokonalosti mocná; pravý poznavateli všech věcí tajemných a nikomu známých; uštědřiteli věčných radostí a zrušiteli pozemských slastí; hospodáři, čeledíne a druhu v domě všech dobrých lidí; lovče, jemuž neunikne žádná stopa; všech smyslů jemná tresti; pravý a pojivý střede všech kruhů; milostivý vyslyšiteli všech k tobě volajících, vyslyš mě! Nejbližší všech potřebných pomocníku; všech v tebe doufajících posilovateli; sytiteli hladových; tvůrce, jenž jediný tvoříš z ničeho něco a z něčeho nic; všeho jepičího, časného a věčného bytí přemocný oživovateli, udržovateli a ničiteli, jehož bytí, jímž sám sobě jsi, nikdo neumí posoudit, popsat, vysvětlit a pojmout; bohatství nad všechno bohatství; nejdůstojnější věčný Pane Ježíši, přijmi v svou milost ducha, přijmi dobrotivě duši mé znejmilejši ženy, dej jí pokoj věčný, posil ji rosou své milosti, ochraň ji stínem svých křidel, přijmi ji, Pane, do své úplné hojnosti, kde ukojeni jsou nejmenší i největší. Dej jí. Pane, přebývat v tvé říši, odkud přišla, u věčných blažených duchů! Želím Markéty, své vyvolené ženy. Dopřej jí, nejmilostivější Pane, aby se věčně viděla, zhlížela a radovala v zrcadle tvého všemocného a věčného božství, v němž se skví všechny andělské kůry. Všechno, co patří pod prapor věčného praporečníka, stvoření jakékoli, pomoz mi z hloubi srdce s blaženou horoucností vyřknout: amen! |
