O dání Kristu Pánu jména Ježíš, 1. 1.

Při dnešní slavnosti věděti sluší, že první puvod a ukládatel toho jména není Panna Maria ani anjel, ale všemohoucí věčný Bůh Otec. Nebo takové vyvyšenosti jest to dítě, že ho žádné stvoření zemské ani nebeské hodným jménem poctiti nemohlo; nýbrž sám a jediný ten, kdo ho znal, a cil, pro který se narodil, i povinnost, kterou míti měl, věděl: odkudž jakkoliv mnoho jiných pěkných i hodných jmen mu dáti mohl, to nad jiné vyvolil, kteréž se vykládá Spasitel: nebo přišed on, aby nás spasil, a ta byla jeho povinnost, nemohlo se mu příhodnějšího jména dáti. A ačkoliv někteří před ním takovým jménem poctěni byli, byla to však sama figura a stín toho nejvznešenějšího dítěte, kteréžto nad všechny jiné, a jaks nesmírně vznešeněji toho jména jest hoden jakožto Spasitel, vysvoboditel a vykupitel netoliko těl, ale i duší: což on trojí předivnou vznešeností činí.

První vznešenost jest, že nás od všelikého zlého vysvobozuje; od nevědomosti, od chyb neb omylů, od vin neb hříchů, od pokut časných i věčných: nic zajisté zlého není, od kterého by nás ten Spasitel nemohl vysvoboditi.

Druhá, že nerci-li od zlého vysvobozuje, ale také mnoho znamenitého dobrého nám uděluje; aby tak naše vykoupení bylo i hojné, i dokonalé. Pročež milost, nebeskou moudrost, ctnosti a dary Du|cha svatého hojnost a zásluh k dosažení koruny slávy dává, dokudž by nás do země zaslíbené neuvedl: ne do ony starozákonního Jesu neb Josue Náve, mlékem a strdí časných rozkoší, které samé tělo posilňuje oplývající, ale do země, která mlékem a strdí věčných rozkoší oplývá, jimiž se duše sytí na věčné věky.

Třetí vznešenost záleží na způsobu, kterým spasuje: neboť z té příčiny to jméno Ježíš ani samému Bohu, ani člověku, ani anjelu, ani komu jinému ze všeho stvoření nemůže svědčiti; nýbrž jedinému Kristu Pánu: pročež jemu vlastně přináleží, jsa on spolu pravý Bůh a člověk. Samý a pouhý člověk nemohl by byl nás spasiti, samý pak Bůh byl by sice mohl, ale z pouhého milosrdenství: ale Bůh a člověk spolu spasívá, zaplácí dluh hříchů a vyplácí nás platem dle přísné spravedlnosti tak velkým, jak mnoho platí provinění naše; ba nesmírně mnohovětším: mečem a lučištěm svým[1], rozuměj zásluhami svými a spravedlivou mzdou, dosáhl nás z ruky Amorejskýho,[2] spasení nám jakožto Spasitel, to jest, Ježíš, zaslouživ. Odkudž tázán jsa někdy ten Pán od nevěsty své, církve, kdo by byl, odpověděl: „Já sem, který mluvím spravedlnost a sem zástupce k spasení.“[3] Bohpomozi, nejsladší Pane Ježíši! budiž ti k štěstí a výbornému prospěchu veleslavné jméno, z poručení tvého Otce ti dnes dané: veselím se z toho, že ti není daremní a jalové jako šupina bez jádra, někdejším starozákonním Ježíšům podobné, nýbrž že co vyznamenává, v skutku natlačeně a osutě má ve vší dokonalosti.

Vesel se a plesej, duše má milá, pro tak výbornou Spasitele svého a strany spasování vznešenost; a s královským prorokem vykřikni: „Já pak se veseliti budu v Hospodinu a plésati v Bohu Ježíši a Spasiteli svém. Bůh panovník jest síla má, kterýž postaví nohy mé jako lani:“ jimiž bych hřichům mne honicím utekl a „na vysoká místa mne dovede vítěz,“ totiž do nebe se svatými svými, kdežto mu „písně a žalmy zpívati budu,“ Amen.[4]

Ale pozorůj se zde to, že sama Panna Maria to jméno, jenž se synu jejímu při obřezání dáti mělo, oznámila; jakožto ta, která mezi všemi lidmi nejlépeji vznešeností syna svého povědomá byla: jakož jest také o tom po zvěstování anjelským mnoho v srdci svým přemejšlela. Pročež dnes to jméno s nejmožnější uctivostí najevo pronesla, řkoucí: „Ježíš bude jméno tvé.“[5] Ale co se nadějeme, jaké jest v mysli své radosti pronešením toho jména pocítila? Ač ne | ona jediná, nýbrž i svatý Jozef a kteříkoliv tu byli, slyševši to jméno, jakési nesmírné radosti a vůně nevypravitedlné nabyli. Nebotě se tehdáž počalo to naplňovati, co nevěsta zpívá: „Olej a přelibé sladkosti mast vylitá jméno tvé: protož tě mladice milovaly.“^[6] Až posavád to jméno, jakkkoli přelibé, žádné vůně nevydávalo: proto, že bylo skryté: nyní pak zjevené přechutnou vůni pronášejíc obveseluje, posilňuje a po sobe čistá a nezmařená srdce táhne, když se mluví a slyší a v lásce rozjímá. Nad jiné pak nejblahoslavenější jeho máteř, čím byla čistotnější i osvícenější a větší vědomost měla převysokých tajemství toho nejsvětějšího jména, tím veseleji onu píseň opětovala: „Velebí duše má Pána a zplésal duch můj v Bohu Spasiteli neb v Ježíši mým: neboť jest ve mne dovedl velikých věcí ten, jenž mocný jest a svaté jméno jeho.“ [7]

Ó přešťastná Panno, vtiskniž nejsladčejší tvůj syn do srdce mého toho nejveleslavnějšího jména dostatečnou ctivážnost a lasku, jako do tvého vtiskl. Ó nejlibější jméno, vlí ve mne nebeskou vůni, níž by mdlá, ssoužená a přebídná duše má jsouc posilněná, jak bíd, které ji trýzní pozbyla, tak užitku hojného spasení nabyla.

Naposledy se považ, kterak nejsvětější nemluvňátko to jméno a povinnost Spasitele na se přijalo a v něm se veselilo, i posledně svému nebeskému otci se k tomu ochotně obětovalo, že jeho čest až do smrti hájiti a vzdělávati chce a cokoliv se ním vyznamenává, k dobrému lidského pokolení plniti. Vrchovatě ti, ó milý Ježíši, děkuji za tu tvou spasení našeho dobrou vůli: a za to, žes tak rád a laskavě tu povinnost Spasitele jménem tvým vyznamenanou na se přijal: naplň prosím ve mně bídným tu svou dobrou vůli, abys jsa v pravdě Ježíš, mně Ježíšem byl a Spasitelem.

Podruhý považ, proč dne osmého a proč při obřezání toho jména dosahuje. Nebo ačkoliv to anjel ještě před vtělením blahoslavené Panně zjevil a po vtělení to zase svatému Jozefovi opětoval, nicméně pro dvě obzvláštní příčiny to vůbec ohlášeno nebylo.

První příčina byla čest samého dítěte. Nebo vida ho otec tak poníženého a že se v osobě hříšníka světu okazuje, chtěl ho právě té doby a tou příležitostí povýšiti, dada mu jméno Ježíš, kteréž jest nade všechna jména, aby se tak nejvíce lidem dokázalo, že nerci-li hříšným není, ale také že raději proto přišel, aby hříšníky spasil[8] a hříchy odpustil. Co mne slušně k tomu navede, abych věčnému Otci děkoval za tu čest synu jeho prokáza|nou, z lásky k témuž Bohu Otci tak poníženému: čímž mi také jistého závdavku podává a víru svou mi zastavuje s přípovědí, že jestli se v příčině jeho ponížím, od něho povýšen budu a nabydu nového jména tak poctivého, že ho sobě dosti vážiti neumí dřív, než je přijímá.

Druhá příčina byla, aby se ukázalo, že on sobě jak jméno, tak ouřad Spasitele prolitím své krve jako řka kupuje: nebo jakž dí sv. Pavel, „bez prolití krve nebývá odpuštění vin.“[9] A tak když nejsladší Pána Ježíše jméno Spasitele přijímá, dává závdavek té sumy, kterou za budoucí vykoupení složí, tu malou částku předrahé krve, v obřízce vylitou; spolu ustanovuje, že potom všechno zaplatí, když v čas svého umučení do nejmenší krapičky vycediti dá. A jakkoliv by to málo jeho krve za vykoupení celého světa i tisíc jiných Bohu možných světu postačilo, neboť jest krev Boží: nicméně tak veliká byla jeho láska a štědrost, že jest všechnu vyliti ráčil. Odkudž také všechny nástroje, kteří krev na zemi vylévati mohou, k tomu připustil; aby oni to všechno z těla jeho vypustili, co by se vypustiti mohlo, s jakkoliv velikou bolestí a hanbou. A nuž sice dnes první pramen a studnici otevřel, která se však hned zase zavřela: jiní krvotoční nástrojové, rozuměj bičové, trní, hřebové, kopí, jiné studnice proklali a vytočili do poslední krůpěje; nezavřevši se oni prvé, než do sucha vysákli. Ó přesilný Spasiteli, jehožto studnice jakkoliv s velikou bolestí tvou krví se prejští; jsou nicméně spolu vody živé převelikých milostí, které se s velikou radostí a plesáním přijímati mají. Chvaliž tě, ó Pane, duše má, pro tu nesmírnou lásku, kterou ty studnice zotvírav velíš, abych s plesáním přibíhal a užíval tvé drahé krvé, kterou tak pracně vyléváš.

Ó duše má, co prosím pro své vlastní spasení nemáš činiti, pro které tak mnoho sám Spasitel činí. Jestliže on svou krev pro ně vylévá, co divného bude, jestli i ty svou za ně vyleješ. Ej hle, Pane můj, hotov sem k vylití krvé své pro milování tebe, toliko ty mně oučastná učiň své krvé za mně vylité.

Potřetí. Rozjímej sobě téhož nejsladšího jména vznešenosti a užitky z něho nám plynoucí, jakož i zpusoby, kterými se těch užitků učastná činiti můžeme. Dříve však, než sobě to rozjímati počneš, poprosiš nebeského Otce, aby ti pro slávu tohoto nejsvětějšího jména svého božského světla uděliti ráčil, jímž bys vznešenosti toho jména postihnouti mohl. Nebo jestliže, dlé svědectví svatého Pa|vla, žádný nemůže říci Pán Ježíš krom v duchu Svatým,[10] kdož sobě toho hodně vážiti a cítiti moci bude, co se tim jménem obsahuje, leč by ho týž Duch předešel a prováděl.

Na to tedy toho sobě napřed povážím, že to jméno Ježíš jest jakási suma a sklad všech vyvyšeností v Kristu Pánu našem nalezených, které se mohou jako na tři díly rozvrhnouti. Nebo předně jest to všech dokonalostí, které mu, pokudž Bůh jest, přináležejí, suma, jakož i všech milostí a ctností, které mu, pokudž člověk jest, přislušejí: a posledně všech povinnosti, které, pokud Bůh a spolu člověk jest, z strany lidí provozuje. Pročež ne bez příčiny takto sobě to rozpakovati mohu; jestli Kristus Pán Spasitel, jest v jistotě i nesmírně dobrý, svatý, moudrý, všemohoucí, milosrdný, ano sama dobrota, svatost a moudrost Boží: neboť toho všeho potřebí jest k tomu, aby se dosti učinilo tomu jménu Ježíš. „Kterýžto,“ dle vyrčení Pavlova, „jest nám učiněn od Boha moudrost i spravedlnost i posvěcení i vykoupení.“[11] Též jestli jest Ježíš, jest také na nejvejš pokorný, tichý, trpělivý, silný, přivětivý, poslušný, lásky plný: máť zajisté nám býti za příklad těch všech ctností: neboť z pilnosti jeho my všichní bereme a bráti všichni budou milosti a ctnosti, skrze které by spaseni býti mohli. A posledně, je-li Ježíš, budeť tedy i mistr i poslušník i Otec i soudce i pastýř i přímluvce i zástupce náš: a tak v samým Ježíši všechno máme: a nasledovně říci můžeme: „Ježíšem mým si i vším všudy jiným:“ sem-li nemocný, tys zdraví mé; lačním-li, tys mé nasycení; sem-li chudý, tys bohatství mé; pakli mdlý, tys má síla; sem-li neumělý, tys má moudrost; zhřešil-li sem, tys mé ospravedlnění, mé posvěcení a vykoupení. Ó Ježíši můj a všechno dobré mé: dejž, ať tě nadevše jiné miluji a v tobě jediným pokoj svůj a dokonalé nasýcení pokládám: poněvadž v tobě samým to všechno se nachází, co mne nasytiti muže, jsa ty sám jediné, nejvyšší a vše dobré mé, jemuž budiž čest a sláva po všechny věky věkův, amen.

Z toho se také domejšliti mohu, že se v tom nejsladším jménu to všechno veleslavné dobré nachází, které proroci Mesiášovi připisují a jmenovitě Izajáš takto prorokuje: „A nazváno bude jméno jeho předivný rádce, Bůh silný, otec budoucího věku, kníže pokoje:“[12] povážím pak sobě, že jméno Bůh proto Ježíšovi svědčí, že kdyby Bohem nebyl,vykoupiti by nás nemohl: též že se proto silným nazývá, že s ďábly se potejkaje, přemuže | je. Předivným proto, že cokoliv se při něm našlo, rozuměj vtělení, život, smrt, to vše jak nové, tak právě divné bylo. Jest pak i rádce a anjel neb poselství a legát veliké rady: neboť všechno jeho učení jest plné právě zázračné rady. Neméně týž jest otcem budoucího věku, neboť nás rodí k životu milosti a dědictví věčné slávy nám dává. A posledně jest knížetem pokoje, neboť s Bohem a s jinými lidmi nás pevně pokojí. Ó veliký Ježíši, jak se ti pěkně trefuje těch všech jmén sláva a jasnost; kterážto jména poněvadž na tobě nejsou prázdná a jalová; alebrž plná a oučinlivá: konej prosím při mně to, co ona vyznamenávají: abych i já pro slávu k tobě z nich patřící tě na věky chválil a oslavoval, amen.

Odtud snadno pokročím k užitkům v tom přesladkém jménu mi složeným. Neboť mi to jest jediný a nejjistější prostředek k dosažení odpuštění mých těžkých hříchů: jest nejplatnější příčina, pro kterou se nadáti mohu, že Bůh modlitby mé vyslyší: jest všech nemocí duchovních likařství, jimž se před nimi zaopatřiti mužeme; jest zbraň, niž se před outoky a pokušeními nepřátelskými hájiti i na protivníky své, ďábly, dotírati a vojnu jim vypovídati mužeme: jest ve všech nebezpečenstvích obrana, jest v temnostech a nevědomostech mých světlo a věrný vůdce: jest mi příklad a forma všech ctností; a posledně jest mi oheň a osten, který mne k nabývání týchž ctností dohání a podněcuje.

Toho považováním vzbudím v sobě velikou žádost k tomu, abych hluboce do paměti své to jméno vtekl, aniž ho kdy z mysli své vypouštěl; vůli, abych je vždycky miloval a v srdci vyryté nosil; k tomu cíli abych maje je při sobě, ním se těšil: aby to na jazyku mým sedělo a chválami mými i dobrořečením se ctilo a aby se jeho vznešenosti s rozkoší mou všudy ohlašovaly, abych ho při počátku i konci řečí svých s nejmožnější vnitřní i zevnitřní uctivostí užíval: poněvadž, jakž dí svatý Pavel, „ve jménu Ježíše každé koleno kleká, nebeských, zemských i pekelních:“[13] neboť i pekelníci, jakkoliv neradi, jménu tomu čest vzdáti musejí. Ó nejsladší Ježíši, budiž mi ve všech mocnostech duše mé Ježíšem; dílo Ježíše, to jest Spasitele, v nich provozuje; aby i ony všechno to provozovaly a konaly, co ke cti tvé přináleží na věky, amen.

[1] Srov Gn 48, 22: Já pak dal jsem tobě jeden díl výš nad bratří tvé, kteréhož jsem mečem svým a lučištěm svým dosáhl z ruky Amorejského; Joz 24, 12: Poslal jsem před vámi i sršně, kteřížto vyhnali je od tváři vaší, dva krále Amorejské; ne mečem ani lučištěm svým tys je vyhnal; 2 Kr 6, 22: Odpověděl on: Nemorduj. Zdaliž jsi je zjímal mečem svým a lučištěm svým, abys je zmordoval? Dej jim chleba a vody, ať jedí a pijí, a navrátí se ku pánu svému; Iz 21, 15: Nebo před mečem utíkati budou, před mečem vytaženým, před lučištěm nataženým, před těžkostí boje; Oz 1, 7: Ale nad domem Judským se slituji, a vysvobodím je skrze Hospodina Boha jejich; nebo nevysvobodím jich lučištěm a mečem, ani bojem, koňmi neb jezdci.

[2] Amorejský – člen dynastie byzantských vládců;

[3] Srov Iz 45, 19

[4] Citát složený z několika starozákonních veršů: Já pak ... svém. viz Ab 3, 18 a Iz 61, 10; Bůh panovník ... viz Ab 3, 19; na vysoká místa ... vítěz: snad odkaz na Iz 58, 14; písně a žalmy zpívati budu: časté místo, srov. Soudců 5, 3; 2 Sam 22, 50 ; Ž 7, 18;Ž 9, 3; Ž 30, 13; Ž 59, 18; Ž 61, 9; Ž 71, 22; Ž 71, 23; Ž 75, 10; Ž 101, 1

Ž 104, 33; Ž 138, 1; Ž 144, 9; Ž 146, 2;

[5] V Mt 1, 21 a Mt 1, 25, stejně jako L 1, 31 a L 2, 21 se mluví o příkazech Hospodina Marii, aby nazvala svého syna jménem Ježíš. Uvedená přesná citace nenalezena.

[6] Viz Pís 1, 3.

[7] Viz L 1, 46-49.

[8] Srov. 1T 1, 15.

[9] Ž 9, 22.

[10] 1 K 12, 3

[11] 1 K 1, 30

[12] Iz 9, 6

[13] Filipským 2, 10

[14]Ludovico de Ponte – vlastně Luis de la Puente (*11. 11. 1554 – 16. 2. 1624); španělský jezuita, který vystudoval u dominikánů ve Valladolidu, v roce 1574 vstoupil do jezuitského řádu, později působil na řádové koleji v Leonu, kde vyučoval filozofii. Byl duchovním vůdcem mystičky Mariny de Escobar. K jeho nejvýznamnějším dílům patří Meditaciones de los mysterios de nuestra santa fe, vydané poprvé ve Valadollidu 1605, které se dočkaly 400 vydání v různých světových jazycích! Do Čech je přeložil Matěj Václav Štajer a Jiří Konstanc pod názvem Ctihodného pátera Ludvíka de Ponte z Tovaryšstva Pána Ježíše rozjímání..., v pěti dílech v letech 1669 (1, díl), 1670 (2. díl), 1671 (3. díl), 1668 (4. díl) a 1675 (5. díl). V předmluvě je jako autor překladu uveden Jiří Konstanc, Matěj Václav Štajer je na jejím konci podepsán jako vydavatel. Uvedená pasáž pochází z "druhé částky" z roku 1670, rozjímání dvacáté první.

MĚSÍC LEDEN

Prvního dne měsíce ledna

O dání Kristu Pánu jména Ježíš