Rozmlouvání mezi Mistrem a Žáčkem Propovědění první Žáček Můj milý pane Mistře, prosím vás, naučte mne dobře česky psáti. Mám velikou chuť učiti se, neb slyším, že jest hanba, že mnozí Čechové neumějí malé cedulky po česku napsati bez několikeré chyby. 2. Mistr. Právě že tě to převeliká hanba, že mnozí na svou vlastní řeč tak málo dbají. Poněvadž pak tys toho žádostiv, povím tobě některé platnější věci o tom, abys aspoň na větším díle nechybil. Než coť se zdá nejtěžší?| 3. Žáček. Toto: že nevím, kde mám jaké i napsati. Předně však prosím, povězte mi, nač jest jich tolik v českém jazyku? 4. Mistr. Na to, aby se rozdílné vyřknutí sylab rozdílným písmem rozeznalo. Neb některé sylaby mají se vyřknouti spolu zhruba a spolu zkrátka, a tehdáž klade se točené y bez proužku aneb accentu, jako tuto: zyma, ryba, myš. Jiné mají se vyřknouti zhruba, ale spolu zdlouha, a tu má býti točené ý s proužkem, jako tuto: býwám, ßýła, dýłka. Ještě jiné mají se vyřknouti tence, ale zdlouha, a tu má býti dlouhé tenké j, jako tuto: pjßkám, mjwám, wjra. Naposledy některé mají se vyřknouti tence a spolu zkrátka, a tu má býti krátké tenké i, jako tuto: činiti, bigi, pigi. Pro ten tedy rozdíl jest rozdílné y, ý, i, j. Kterýžto rozdíl kdo může poznati | z vyřknutí, z strany toho nepotřebuje dalšího mého naučení. 5. Žáček. Načpak jest dvojité ij? 6. Mistr. Dvojité ij a dlouhé tenké j jest právě jedna věc. Nač tedy jest dlouhé j, na to též jest dvojité ij. 7. Žáček. Jižť to budu věděti. Nyní povězte mi, kde mám psáti točené y? 8. Mistr. Medle znamenej sobě dobře a pamatůj vždycky, ať není potřeba toho opakovati. Po těchto literách: c, h, k, r, ß, z vždycky se píše toliko točené y, jako tuto: chcy, drahý, yaký, ßtarý, boßý, kozý. V dotčené Biblí po zavřeném ł také se klade toliko točené y vždycky, jako małý, miłý. Někteří jiní vzáctní spisovatelé také po ß vždycky kladou toliko točené y, jako tuto: ßybał, ßýti, menßý, neymenßý. | 9. Žáček. Copak ani jednou nemá se psáti krátké i neb dlouhé j po dotčených literách? 10. Mistr. Nikdy, ani jednou. A proto tato regule jest větší nežli všecky jiné, které se dají pro declinaci i conjugaci. 11. Žáček. Než já sem četl: Hißpanya, hißtorye etc. s krátkým i. 12. Mistr. Neškodí. Ta slova nejsou česká, ale jsou zapůjčena od cizích jazyků, a proto někteří tak je píší v českém jazyku, jak se nacházejí v cizím. 13. Žáček. Ještě mám jednu pochybnost. Pravíte, že po c, r, z píše se toliko točené y, a já jsem viděl takto: čjßti, čißtý, wěřjm, wěřiti, žjła, žid. 14. Mistr. Když nad c, r, z není žádného puňktíčku, tehdáž klade se po nich toliko točené y. Ale když nad těmi literami stojí puňktíček, jako tuto: č, ř, ž, tedy po nich klade se toliko krátké tenké i, aneb dlouhé j. | 15. Žáček. Prosím vás, vysvětlete mi to trochu obšírněji. 16. Mistr. Po těchto literách: č, ř, ž, g, item podlé dotčené české Biblí po otevřeném l, také po ß, nikdy, ani jednou, neklade se točené y, ale vždycky toliko krátké tenké i, neb dlouhé j. 17. Žáček. Než jak já zvím, kde má býti krátké i, kde dlouhé j? 18. Mistr. Poznáš z vyřknutí. Neb když sylaba má se vyřknouti zkrátka, jako tuto: čiň, čißtě, přiłožiti, gißtý, ßibał, ßidło, máš napsati krátké i; ale když sylaba má se vyřknouti zdlouha, jako tuto: čjßti, řjčný, řjße, gjmám, ljbám, ßjti, ßjřka, tu má býti dlouhé j. 19. Žáček. Toť se mi zdá, že snadno trefí Čech, kdo na to pozor dá. Nicméně já mám tuto dvě pochybnosti. První jest z strany ß. Někteří pravějí, že se má po něm klásti toliko točené y, jiní pak učí, | že točené y nemá se nikdy po něm klásti, ale toliko tenké i, neb j. Co já mám dělati? 20. Mistr. Drž, s kterými chceš. Já následuji těch, kteří po ß kladou toliko tenké i, neb j. Proto také podlé příležitosti tobě ukáži, kde se má toto, neb ono klásti. Tobě bude snáze po každém ß toliko točené y psáti. 21. Žáček. Druhou pochybnost mám z strany otevřeného l a zavřeného ł a divím se, proč Čechové nemají dosti na jednom l jako latinici? 22. Mistr. Snadnoť pomohu z bláta, toliko dej pozor. Česká řeč má velmi rozličná a k tomu nesnadná vyřknutí, takže kdo se z mládí neučil mluviti, s těžkem bude moci všeckna česká slova vlastně vyřknouti. Nicméně však aby i ti, kteří ne hrubě dobře umějí česky, mohli se naučiti | česká slova vlastně vyřknouti, snážili se naši předkové to rozdílné vyřknutí rozdílnými znameními čtoucím ukázati. A odtud jest tolikeré i v češtině, jak sem vykládal v propovídce čtvrté. Odtud také jsou proužkové aneb čárečky nad á, é, ý, ů. Odtud puňktíčkové nad jistými literami. Odtud také jest dvojnásobné l, ł. Neb jistá věc jest, že v těchto slovích: łußk, złoßt, hład, hłas, złomek hruběji a plněji má se vyřknouti zavřené ł, nežli otevřené l v těchto slovích: ljbám, mjle, ljge, kdežto hned jest tenčejší a líbější vyřknutí. Obě spolu máš tuto: miłý hołý, což po holi, když nj hławu holj, hława bolj? Nuž tedy měj toto pravidlo: Kde jest vyřknutí plnější a hrubší, klaď zavřené ł, jako tuto: kłas, łußk etc., kde pak jest líbější, klaď otevřené l, jako tuto: chwjle, mjle etc., což knihtlačitelé mě|li by tím pilněji zachovávati. Pro větší snadnost znamenej tyto regulky: 1. Před točeném y vždycky se klade toliko zavřené ł. Před tenkém pak j neb i vždycky se klade toliko otevřené l. 2. Před a, o, u na větším díle klade se zavřené ł, jako tuto: hława, ßłon, ßłuch. Vejmínku brzo položím. 3. O kterých jménách pochybuješ, mají-li na nominativo o jednom své skonání na otevřené l, neb na zavřené ł, zkus je takto: Jestli na genitivo o jednom vycházejí na e neb i, jako: tento král, tohoto krále, tato ßůl, této ßoli; přjtel, přjtele, Danyel, Danyele etc., tedy na nominativo o jednom budou se skonávati na otevřené l: Spaßytel, hůl, ßůl etc. Jestli pak na genitivo o jednom vychází na a neb u, jako: tento ko|zeł, tohoto kozła, tento přjwał, tohoto přjwału, tedy na nominativo o jednom bude na konci zavřené ł, jako: tento kozeł, ßyßeł etc. Platí ta regule skůro vždycky. 4. Jména, která na nominativo o jednom vycházejí na otevřené l, zachovají je přes celou declinaci, krom toho skonání, když podlé regul, které dám v deklinacích, má následovati točené y, neb před tím má býti zavřené ł všudy. Jméno král a všeckna podobná deklinůj a piš takto: tento král, tohoto krále, tomuto králi neb králowi, tohoto krále, ó králi, w tomto králi, timto králem, tito králowé, těchto králů neb králůw etc. a naposled s těmito kráły. Vidíš-liž rozdíl? Přitom pořád znamenej, že i jiná jména neb slova, která od takových jmén pocházejí, mají otevřené l jako tato, jenž jsou pošlá od jména král: králowßtwj, králo|wa, králowo, kralowati. Danyel, Danyelůw, Danyelowa, Danyelowo etc. Jzrael, Jzraelßký etc. Přjtel, přjtelkyně etc. 5. Jména vycházející na zavřené ł, item mající skonání na ła, ło, jako chwáła, těło etc., přes celou deklinaci je mají, krom když se končí na e, i neb jch, jako: w tomto těle, ßwětle, w těchto těljch, w této chwále. Sic když se končí na sylabu em, zůstává zavřené ł, jako timto těłem, ßwětłem. Přitom znamenej, že jména pošlá od jmén skonaných na zavřené ł zachovávají je; tak od Manžeł jde Manžełßký, od Anděł Anděłßký etc., od genitivo Přáteł jde Přátełßký etc. 6. Na genitivo o mnohých vždyckny piš samé zavřené ł na konci, jako tuto: těchto pereł, těchto přáteł, chwał, ßwěteł etc. 7. Slova, když vycházejí na ł, mají zavřené ł na poslední sylabě vždycky, jako tato: był ßem, četł ßem, | ó bych měł, měła, měło, aby wzał, wzała, wzało. Vejmínku tudíž položím. A to zavřené ł zustává také tehdáž, když se k slovům něco přiloží, jako tuto: měłs, wzałť, ßełbych, měłłis, wzałłi etc. 8. V slovích vycházejících na ł, jako přißeł ßem, ó bych přißeł etc., když se píše o mnohých věcech, které mají artikul tento, klade se otevřené l a po něm krátké tenké i jako tuto: Poßłowé přißli a powjdali, že wlcy běželi. Ale když se píše o mnohých věcech, které mají artikul tato, tehdy se klade zavřené ł a po něm točené y, jako tuto: Ženy přißły a powjdały, že kráwy běžeły. Obě spolu máš tuto: Mužj ße zmeylili a baby łhały, neb kozy běžeły. O by těm babám zuby wypadali z huby! 9. Slova, kteráž vycházejí na jm, obyčejně mají otevřené l před jm a zachovávají je přes celou | conjugaci, ano také v slovích, která od nich pocházejí. Jako: káljm, páljm, pálíßs, pálj etc.; káleg, kálegme, pokálen býwám, zapalugi, wychwalugi. Ale slova, kteráž vycházejí na ám, obyčejně před ám mají zavřené ł, a to zachovávají přes celou conjugaci, i také tehdáž, když nasleduje e, jako tuto: Wołeg, wołegme etc. 10. Slova na imperativo, aneb na způsobu přikazujícím, mají na konci otevřené l a zachovávají je jako tuto: chwal ty, ať on chwálj, my chwalme, wy chwalte etc. 11. Když nasleduje č, m, n, na větším díle předchází otevřené l, jako tuto: mlčeti welmi, ßprawedlnoßt etc. Vymiň Žałm, žałtář, půłnočnj etc. 12. Před e na větším díle bývá otevřené l, jako tuto: přjtele, w ßwětle, lepjm etc. Vymiň mnohá jména jednosylabní s těmi, kteráž pocházejí od nich, jako łeßt, łež etc., łßtiwě, łžiwě, łßtiwý, łžiwý etc. | Druhou vejminku máš zde v regulce deváté. Nasleduje třetí. 13. Jak se píší všeckna jména adjectiva přes celou deklinaci, najdeš ve jménu rychłý, rychłá, rychłé, přehlídni tu deklinaci. Než tuť povím jednu věc nemnohým známou, a jest tato: Jména adjectiva, když vycházejí na é, mají před nim zavřené ł, jako: této rychłé, této ßpaniłé, nenadáłé etc. Ale když z takových jmén bývají adverbia, tehdy se píše otevřené l před e, kteréž jest bez proužku takto: rychle, ßpanile, nenadále etc. Příklad obouch máš tuto: na rychłé klißně přigeł ßem rychle; pro nenadáłé wěcy přißeł ßem nenadále. Ostatek o těch věcech naučíš se časem. 23. Žáček. Z té příležitosti vzpomínám na otevřené b a zavřené B; co já mám o obém smejšleti? 24. Mistr. Z strany toho nelámej | sobě hlavy: neb nesnášejí se v tom i ti nejpřednější knihtlačitelé čeští. Já, ať pravdu dím, nemohl sem žádného jistého pravidla o tom poznati, poznám-li kdy potom, nepominu ti oznámiti. Kteří dotčenou Biblí tiskli, kterých způsob já tuto vychvaluji a vykládám, vždycky a všudy toliko otevřené b položili. Nechce-li kdo jich nasledovati, aspoň ať před tenkém i neb j klade toliko otevřené b jako tuto: bjda, bjłý, zabitý etc. Zavřené B nechť klade podlé příkladu nejlepších knihtlačitelů. Já, když se nezapomenu, budu všudy psáti otevřené b. 25. Žáček. Než jaké i mám klásti po b? 26. Mistr. Po těchto literách: b, d, f neb ff, m, n, p, t, w, když se mají vy-řknouti zhruba a spolu zdlouha, piš točené ý s proužkem jako tuto: býwám, pýro, pýcy, etc. Když pak se ma|jí vyřknouti zhruba a spolu zkrátka, klaď po nich točené y bez proužku jako tuto: mył ßem ße, pyßk, aby, myßl etc. Naproti tomu, mají-li se vyřknouti tence a spolu zdlouha, piš dlouhé tenké j, jako: trpjm bjdu pro mjrnoßt a wjru. Jestli pak mají se vyřknouti tence, ale spolu zkrátka, polož krátké tenké i, jako: Piwo ßme pili, pak ßme ße bili. Zabil ßem, nic, hnigi etc. 27. Žáček. Běda mně! Jakž já poznám, kde jest vyřknutí hrubší, a kde tenčejší? 28. Mistr. Musíš dobrý pozor dáti na znění. Ku příkladu když já pravím: yá ßem tě bił, žes tu był, jistá věc jest, že v slovíčku bił tenčeji a jaksi líběji zní sylaba bi, nežli by v slovíčku był. To též dobrý Čech pozná v sylabách wy, wi, wj v těchto slovích: wy wjte, co yá widjm. Vyřkni, a uvažůj první sylaby také těchto slov: myßl, mjßa, | mißka; był Bißkup w bjlém rauße etc. 29. Žáček. Těžkoť je to rozeznávati. 30. Mistr. O těchto literách: d, n, t, poznáš snadničce. Neb když těchto liter vyřknutí tak zní jako v těchto slovích: dudy, nuzný, nyßpule, tytuł etc., to já pravím, že jest vyřknutí hrubší těchto sylab: dy, ny, ty. A kdykoli jest takové vyřknutí těch sylab, vždycky piš samé točené y. Ale když d, n, t tak zní jako v těchto slovích: diw, djra, nic, njzký, tis, tjž, tu d, n, t vyslovují se tence, a proto nikdy tu neklade se točené y, ale vždycky tenké i, neb j. Přečti propovídku 18., abys věděl, kdy toto neb ono klásti. 31. Žáček. Již o těchto literách nemám těžkosti, ale o druhých, totižto b, f, m, p, w, tu já s těžkem domakám se pravdy. 32. Mistr. Věř mi, že kdo má | tenké uši, rozezná sylabu my od mi a mj, neb hned jaksi tvrději a plněji se vyslovuje my než mi v těchto slovích: mjwám, myßi. Jest ovšem těžko to každému poznati, zvláště nerozenému Čechu, ano i Čechům, kteříž na to obzvláštního pozoru za některý čas nedali, sice kdokoli by ten rozdíl z vyřknutí mohl poznati, jižť by byla jeho vyhraná, neb věděl by vždycky, kde jaké i má státi. Toliko bylo by potřeba zachovati naučení nahoře v propovědi čtvrté navrhnuté. Již-li budeš věděti, kady z konopí? 33. Žáček. Ach! ještě ne. 34. Mistr. Jižť vidím, že ti všecko musím vyložiti na mísu. Učiním, pokudž bude možné: Znamenejž tedy sobě tyto regule: 1. Jak se která sylaba (krom poslední) píše v nějakém slovu neb jménu, tak se také píše (aspoň na vět|ším díle) přes celou deklinaci (neb conjugaci) i v jiných slovích od něho pošlých. Ku příkladu jméno gistý má na první sylabě krátké tenké i, to tedy také zůstane v slovích od něho pocházejících, jaká jsou: gißtota, gißtjm, gißtotný, gißtě, vgißtěnj, negißtý, zagißté etc. Někdy však předce se mění, jako od slova čjhał ßem pochází čihař, kdežto jest malé i, ježto v původním slovu bylo dlouhé j. 2. Slova složená od částky při mají to krátké i přes celou conjugaci, i také na participio, kteréž vychází na n, t, jako od slova přidáwám máš přidał ßem, přidati, přidán etc. To též zůstává i ve jménách, kteráž pocházejí od participio a vycházejí na nj, ny, tj, ty, jako: toto přidánj, tento přidaný, tato přidaná etc. Ale jiná jména, která od takového participium nepocházejí, mají dlouhé j, jako tato: přjdawek, | přjchod, přjßtj, přjßaha, přjzelený, přjkład, přißtrkawý, přjhłuchý i jiná těmto podobná. 3. Všecka slova složená z částečky wy všudy to y zachovávají: wycházým, wyßeł, wyßłý etc. Což proto kladu, abys poznal, že ne všecka slova neb jména mají na začátku točené y po w, než toliko ta, která jsou složená z wy, neb jiná budou míti tenké dlouhé j neb krátké i, jak která se mají vyřknouti. Widjm, wißým etc., že se mají vyřknouti zkrátka, mají krátké i. Toto pak: wjtám, wjra etc. mají dlouhé j. 35. Žáček. Než jak já zvím, jsou-li složená z toho wy, čili ne? 36. Mistr. Od slova neb jména, o němž pochybuješ, odlož to wy a k tomu, co zůstane, přilož některou z těchto praeposici: do, na, od, po, při, před, s etc., a bude-li slovo slušného, a prvnějšímu v něčem podo|bného vyznamenání, obyčejně bude složeno z částečky wy, jako tuto z slova wycházým opustím--li wy a přidám-li některou částečku z dotčených, ku příkladu při, bude přicházým, které jest české obyčejné slovo a jest podobné slovu wycházým. Ale vypustíš-li z toho slova, které není složeno, první sylabu, ku příkladu z slova wjtám, a přidáš-li z dotčených částeček některou k pozustalé sylabě tam, uzříš, že nebude slovo poněkud podobného vyznamenání slovu wjtám. Toť rozumný člověk snadno znamenati bude. Nyní poslyš čtvrtou reguli. 4. Všecka jména, která mají tři artikuly spolu a na nominativo o jednom vycházejí na točené ý aneb dlouhé j, přes celou declinaci je zachovávají, jako: tento, tato, toto, domácý, wětßj, neywětßj etc. Ano i ta, která vycházejí na dlou|hé tenké j, byť toliko měla jeden artikul, jako: tento ßudj, tato Panj, toto zbožj etc., přes celou declinaci je zachovávají. Přilož sem také jména, která mají na poslední sylabě y neb i neb j, jaká jsou: papjr, papjru, Sßtjr, Sßtjra, Syn, Synu, křik, křiku, ßpis, ßpisu etc., která všecka takové i, jaké měla na nominativo, zachovávají přes celou declinaci. 5. Jaké jest v předposlední sylabě nějakého jména, takové zůstane, když se poslední sylaba vypustí. Tak z participium chtjcý dělá se chtjc etc., z infinitivo wzýti dělá se wzýt etc., z chtjti dělá chtjt etc., z chwáliti chwálit etc. 6. Jména vycházející na nominativo o jednom na jček, jčko, jrek, jřek, jrka, jßek, na větším díle mají v předposlední sylabě dlouhé tenké j, jako: koßteljček, ßłowjčko, papjrek, taljřek, djrka, pljßek. Latině se jmenují diminutiva | 7. Jména vycházející na ice, ička, ičký, ina, ißtě, iwný, iwo, iwý etc. mívají na předposlední sylabě krátké tenké i, jako: konwice, piwnice, palice. Vymiň dvojsylabní jména některá: łžjce, ßwjce. Jiných příkladové jsou tito: babička, maličký, nowina, hrdina, ohnißtě, diwný, paliwo, chtiwý, łžiwý etc. To také i zachovávají jména, jestli která kdy od nich pocházejí, jako od hrdina hrdinßký, od łžiwý łžiwě etc. 37. Žáček. Co mám říci na odporné příklady, kde jest točené y, jako v těchto: łasyce, ßłezyna, pßyce, a těm podobný? 38. Mistr. Odpověd máš nahoře v propovědi osmé. Přečti ji sobě; neb mám--liž tisíckráte opětovati, že po c, h, k, r, ß, z, po zavřeném ł, (a podlé některých zdání) také po ß vždycky se píše toliko točené y? Nepřiď mi s takovou otáz|kou více, leč chceš míti koksu. 39. Žáček. Co to jsou všecky regule o předposledních sylabách? 40. Mistr. Nejsou. Najdeš jich více mezi deklinacími a konjugacími. Když tedy budeš o něčem pochybovati, předně uvažůj, může-li se to deklinovati, jestli může, zkus, zdali jest jméno, které slove substantivum, aneb zdali jest adjectivum? Potom hleď, jak má na genitivo o jednom, a z toho poznáš, ku které deklinaci náleží, hledej v té deklinaci, a netoliko o předposledních, ale také o posledních sylabách najdeš naučení. Jestli pak se nemůže deklinovati, ale konjugovati, hledej o něm příklad v konjugaci, neb lépe býti soudím, abys měl před očima příklady, jimiž bys se mohl zpraviti, než abych ti regulemi nacpal hlavu jako kroupami jelito. 41. Žáček. Prosím vás, zlatičkej | pane kantor, nehněvejte se, já nevím, ani co jest substantivum neb adjectivum, ani které jméno ku které deklinaci náleží. 42. Mistr. Dejž tedy pozor. Dvojnásobní jsou jména, kteráž slovou adjectiva. Některá na nominativo vycházejí toliko na ý, neb j, a mohou míti všecky tři artikuly spolu, jako: tento tato toto dneßnj, tento tato toto cyzý, tento tato toto wětßj etc. O takových není těžkosti; neb přes celou deklinaci mají takové ý, neb j, jaké měla na nominativo. Jiná adjectiva mají tři skonání ý, á, é; ta mají také tři artikuly, ale ke třem skonáním, jako: tento rychłý, tato rychłá, toto rychłé, tento dobrý, tato dobrá, toto dobré, tak všecka jiná těmto podobná, která tak deklinůj a piš přes celou deklinaci, jako najdeš dole deklinováno a psáno: rychłý, rychłá, rychłé.| Ještě jiná adjectiva také mající tři formy vycházejí na ůw, owa, owo, jako Petrůw, Petrowa, Petrowo, neb na in, ina, ino, jako bábin, bábina, bábino. Přilož k těmto: Geden, wßecken etc. Některá adjectiva vycházejí na en, jako ßyłen, mocen etc., místo ßyłný, á, é, mocný, á, é. Deklinůj je jako rychłý etc. Podobně i tato: mład, ßtar, miłoßtiw i jiná taková, neb v nich toliko se vypouští ý, sice se píší mładý, ßtarý, miłoßtiwý etc. Ten, on, můg, twůg, ßwůg, náš, wáš jmenují se pronomina. Dán, dána, dáno, miłowán, miłowána, miłowáno, ctěn, ctěna, ctěno, wzat, wzata, wzato, i všecka taková slova vycházející na n, t nejsou jména adjectiva, ale participia. Nicméně snadno se z nich dělají adjectiva takto: daný, daná, dané, miłowaný, miłowaná, miłowané, ctěný, ctěná, ctěné etc.; a taková adjectiva ve všem | se deklinují a píší tak jako rychłý etc. Jak se pak píší pronomina a participia, najdeš dole po deklinaci jmén, která jsou adjectiva. A tak již můžeš poznati, která jména jsou adjectiva. Podlé téhož znamení poznáš substantiva. Neb jestli jméno, o němž pochybuješ, při jednom skonání nemůže míti všech třech artikulů, ani se nemůže měniti na tři formy, aby při každé formě byl jeden artikul, znamení jest, že to jméno jest substantivum. Taková substantiva jsou: ryba, chyba, ßłáwa, kráwa etc., neb nemohou míti než jeden artikul, ani se nemění na tři formy. 43. Žáček. Ó, byšte mi dali příklad, jak mám té vědomosti užívati? 44. Mistr. Ku příkladu nevíš, jak máš psáti tuto propovídku: Někteřj Páni negßau miłowáni, neb negßau hodnj miłowánj. Předně zpytůj | to jméno Někteřj, jak má na nominativo o jednom, a najdeš, že má takto: tento některý, tato některá, toto některé, a pamatuješ-li, co jsem nedávno pravil, hned poznáš, že jest jméno adjectivum. Hned tedy nahlídni do deklinaci jmén, kteráž jsou adjectiva, a hleď, jak se píší na nominativo o mnohých, když se k nim trefuje artikul tito, a najdeš, že vycházejí na dlouhé j: tito rychlj, tyto rychłé etc. Tak tedy také někteřj má dlouhé j. Potom zpytůj Páni, jak má na nominativo o jednom, a najdeš tento Pán, pak zpytůj, jestli jest adjectivum, neb substantivum, a zvíš, že jest substantivum. Mysli, jak má na genitivo o jednom, a najdeš: tohoto Pána. Bude tedy mezi substantivy v první deklinaci, v které na nominativo o mnohých na konci jest krátké tenké i: tito Páni. Chtě psáti miłowáni vzpomeň, že to | má na nominativo o jednom miłowán, miłowána, miłowáno, a že jest participium, hledej, jak se píší participia na nominativo o mnohých, a najdeš, že mají krátké tenké i. Postup dále ke jménu Hodnj, to má na nominativo hodný, hodná, hodné, vydíš-liž, že jde na rychłý, které jméno na nominativo o mnohých má dlouhé tenké j? Jméno miłowánj hned poznáš, že jest substantivum, hledej mezi regulemi o posledních sylabách, kdež najdeš, že všecka substantiva, která mají toliko artikul toto, vycházejí na dlouhé tenké j. Budeš-li tak zpytovati i jiné propovědi, nesnadno pochybíš. 45. Žáček. Mám-li tak všecko zpytovati, strávím mnoho času, a napíši málo. 46. Mistr. Takť jest, ale toliko při začátku. Po chvíli budeť všecko snadno. Když jsi se učil čísti, | jak ti to přišlo těžko? jak jsi se zajíkal? a hle – nyní čteš, jako by bičem mrskal. Nyní ti dám zprávu o všech deklinacích a konjugacích. Radímť, nauč se je zpaměti, a půjdeť všecko jako po líhách.
|