Zpráva o puňktovních literách
68. Mistr. Nad ě, č, ď, ň, ř, š, ť, ž, píší se puňktíčkové, aby bylo znamení, že se jináč mají vyřknouti, když jsou s puňktíčkem, nežli bez něho; neb jináč mám vyřknouti běž nežli bez, jináč w těle nežli tele, jináč němkyně nežli nemkyne. Což se musíš slyšením naučiti, neumíš-li prve. V často jmenované Biblí také nad p najdeš puňktíček, a zajisté měl by býti v slovu ßpiał, aby se nekladlo to i jako tuto: pießtaun diełá tießto, bieda tobie Mießto etc. Než desetkrát lépe napíšeš takto: pěßtaun děłá těßto, běda tobě měßto. Vzláště pak v tištěným má se tak klásti. Mnozí také po d, n, t, z, kladou i | místo puňktíčku, který by měl státi aneb na dotčených literách, aneb na hned nasledujícím e, jako: Niekoho zierdem zdießýš, ziertem potießjš. Ale není tak dobře, piš tedy takto: Někoho žerdem zděßýš, žertem potěßjš. Podobně mnozí po c, r, píší ž s puňktíkem takto: cžaßto prži weczerži nožem y ržecžj ržeržj. Než medle nač se přidává to ž, poněvádž postavím-li puňktíček nad c, r, již všickni mají dostatečné znamení, že tu se má vyřknouti č, ř; zbytečné tedy jest ž jako páté kolo u vozu. Ty tedy piš takto: Čaßto při wečeři nožem y řečj řežj. Podobně zbytečné jest z, které se od mnohých přidává k c, jako tuto: czo chczy řjczy, czýtjm w ßrdczy. Není-liž o mnoho lépe bez toho přílepku psáti: co chcy řjcy, cýtjm w ßrdcy? Tak tedy piš. 69. Žáček. Všickni, i ti nejvzáctnější písařové, píší cz, rž, cž, ie etc. | místo c, ř, č, ě. Pročež budou se mi smáti, budu-li já psáti tak, jako se má tisknouti, a řeknou, že to není po písařsku psáti. 70. Mistr. Že tak obyčejně píší, jest pouhá navyklost, sic každý rozumný pozná, že by mohlo bez toho býti. Nechtějí-li oni odvykati, odvykej, aneb raději nezvykej, ty, mládku, tomu zbytečnému přikládání. Aniž se boj, aby se ti smáli, když budou viděti na oko, že vlastněji po česku píšeš, než oni. Naposledy ti zbytkové nečiní dobrého písaře. Můžeš tedy i bez nich dobrým písařem býti. 71. Žáček. Ba také v knihách nachází se takové písmo u vzáctných knihtlačitelův. 72. Mistr. V české Biblí, kteréžto já způsob písma vykládám, toho sem neviděl. U jiných pak kláde se ž po velikém C, neb R, jako tuto: Cžeßká země, Ržjm, Ržjße etc., | což oni obyčejně činí proto, že nemají těch velikých liter s puňktíky, a tak z potřeby musí přidati ž s puňktíkem, aby se mohlo rozeznati ř od r. Také pro tu příčinu někdy u nich najdeš při začátku řeči, kde má býti veliké Ž Zie místo Že, což obé jakž takž může projíti, ale kteří tisknou po jiných velikých literách i před e, jako tuto: Diekan, Niemec, Tieło etc., velmi se mejlí, neb tu nemá míti puňktu D, N, T, ale má býti puňkt nad ě takto: Děkan, Němec, Těło, Měßto, Běhaun etc. 73. Žáček. Někteří píší: att místo ať, dobře-li dělají? 74. Mistr. Nedobře. Jako tedy v těchto slovích: wßtaň, naň, kłaň ße, waď ße, hłeď ße etc. nad n, d má býti puňktík takto: ň, ď, tak také na t buď v těchto slovích: ať, chyť, zmať, kłať etc. 75. Žáček. Vy kladete na konci vždycky malé š místo ßs, jako v | těchto slovích: máš, náš, miługeš etc; copak není dobře: máßs, náßs, miługeßs etc.? 76. Mistr. Proč by nebylo dobře? Já však nevím, aby se kdy tak našlo v dotčené české Biblí, ale vždycky š puňktované. Někteří píší: máß, náß, znáß, ale nic na nic. Měj tedy toto naučení: Dlouhé ß a ß klade se toliko na začátku a prostředku slova, na konci pak neklade se nikdy. Malé s a š klade se vždycky na konci slova. Příklady všeho máš tuto: Kdos ße nagedł maßtných ßißek, nedbáš na ßedłßké ßlegßky. Malé s někdy klade se také na začátku slova, ale kdy by se mělo klásti, nevykládá žádný. Já se domnívám, že nemá se nikdy na začátku klásti, než v slovích složených z praeposici s. Potom domnívám se, že by se mohlo s předu psáti v těch slovích, v kterých platí, co | latinské com neb con, jako v těchto slovích: skłádám, słožjm, shánjm etc., což jest latině compono, componam, compello. Někdy pak to s platí co latinské de, jako tuto: ßkłádám, ßłožjm, ßhánjm, což se na latinsko vykládá: depono, deponam, depello, a tu se domnívám, že by se mohlo psáti dlouhé ß pro rozdíl. Příklad obojího měj tento: Nekaždý na ßtole penjze skłádá, kdo ge ße ßtołu ßkłádá; Paßtýř owce na wrch schánj, které wlk s wrchu ßhánj. 77. Žáček. Já tomu nedobře rozumím. 78. Mistr. Můj milý holečku, nezvrť sobě proto hlavy, ať se mi nezblázníš. Medle piš zatím všudy na začátku dlouhé ß. Vymiň té příhody, když to s jest složeno s slovem, kteréž se začíná od ß, jako: sßtaupjm, sßaužený etc. Item vymiň, když v prostředku slova mají se | vyřknouti dvě ß, jako Manasßes etc., neb tu má býti přední s malé, druhé pak dlouhé ß má býti. Naposledy znamenej, že když s stojí samo v sobě, jako tuto: dobráť geßt kaße s máßłem a s medem neb s cukrem, vždy se klade malé s. Ale když se přidá e, bývá před ním dlouhé ß, jako tuto: poď ße mnau. šß najdeš ve jménu wyšßj, neywyšßj etc. šß máš v slovích: towaryšßtwo, towaryšßký etc. S veliké s dlouhým ß klade se místo ß na začátku slova, však toliko tehdáž, když se má slovo začínati od veliké litery, jako v vlastních jménách: Sßałomaun, Sßebeßtyán etc. Kde pak není potřeba veliké litery, klade se ß, jako: ßtěßtj, ßtědrý. 79. Žáček. Co pak jest o f a ff? 80. Mistr. V často dotčené Biblí častěji najdeš jedno f nežli | dvojité ff. Pročež soudím, že by se dvojíté ff zřídka mělo klásti, však ještě nenalézám jistého pravidla. Netrap se tím. Poněvádžs pak začal, poslyš také o jiných literách. au. Mnozí píší: auroda, auřad, aupad etc., v dotčené Biblí čteš vroda, vřad, vpad etc., a tak bezpochyby mělo by se psáti. Nicméně poněvadž nyní vyslovujem au, já raději píši auřad, aupad, nežli Vřad, vpad etc. f a ff klade se místo ph, jako Raffael místo Raphael. Přitom znamenej, že nad ae nekladou se puňktíčkové jako v latinské řeči. g píše se začasté místo y, jako: můg, miłůg, geg místo můy, miłůy, gey. Nicméně v superlatývích první sylaba nejlépe se píše s točeném y, jako: neywětßj, neyßwětěgßj etc. Item na imperativo, když vychází na ey, jako: wołey, wołeyme, wołeyte, chytey etc. lépe jest, než wołeg, wołeg|me etc. Item, kde točené ý se rozděluje na ey. Pročež místo hýbám, kýwám etc. lépe napíšeš heybám, keywám etc., nežli hegbám, kegwám etc. Někteří píší takto: gßem, gßy, gßme, gßte, gßau. Jiní praví, že se to g nemá přikládati, ale že se má psáti: ßem, ßy, ßme, ßte, ßau. A tak v často oznámené Biblí jest tištěno. Nicméně toho jsem nezachoval, ale budoucně zachovám, neb znamenám, že jest tu zbytečné g. k. začasté klade se místo ch, jako: kaldeyßký místo chaldeyßký etc. o. Mnozí k slovům, kteráž se začínají od o, přikládají w, jako: Woreł, woßeł, wopice, wokaußali wowoce. Než nač je to w? Ač pak někde pro lepší znění přikládá se v řeči, však v tištěných knihách někdy tak sluší jako svini sedlo. Piš tedy: Oreł, oßeł, opice, okaußali owoce. Nicméně hleď, abys ho někdy nevypustil, kde má býti, jako tuto | směšně bys psal bez w: ogák, oda, oßk, neb má býti: wogák, woda, woßk. Což musíš ze zkušenosti učiti. v píše se vždycky na začátku slova, jako: včený, vrozený, vzený. A takové v zůstává také tehdáž, když se to slovo s jinou částkou spojí, jako tuto: dovčiti ße, wyvčiti, nevčený etc. Vymiň: naučiti ße, naučenj, které snad ani není složeno z slova: včjm. u. Krom dotčeného složení zavřené v nepíše se nikdy ani v prostředku, ani na konci slova, ale v těch místech klade se otevřené u, které na začátku neklade se nikdy. Příklad máš tuto: V ßudu rád budu, tu rozumu nabudu. ý. Mnozí podlé staročeského způsobu píší točené ý s proužkem, kde nyní obyčejně vyslovujeme ey. Tak píší hýbám, kýwám, wýßtupek, ßmýßljm etc., a tak jest tištěno v dotčené Biblí. Nicméně poně|vádž nyní říkáme: heybám, keywám, weyßtupek, ßmeyßljm etc., já také tak píši, aby se písmo neprotivilo řeči. Ty čiň, jak chceš. z, a s vykládají se na latinsko ex, ale v češtině jest mezi nimi rozdíl, neb když jest v řeči smysl, že se nějaká věc z něčeho dělá, jako když dím: peku kołáč z mauky; děłám ßwjcy z woßku; ßigi ßukni z płátna etc., tu vždycky má býti z. Item když se vyznamenává, že nějaká věc z něčeho pochází, neb z nějaké vnitřnosti vychází, jako když dím: běžj gelen z leßa; wzał penjze z kapßy; teče wjno z ßudu; wylił z těła dußi, yako ßyßła z djry etc., tu také má býti z, byť pak se nevyznamenávalo žádné tělesné hnutí, než toliko duchovní, jako tuto: miługi tě z vpřjmného ßrdce; činjm to z prawé łáßky; nechłub ße z bohatßtwj etc. Ale když se vyznamenává, že něco nebylo vnitř, ale toliko na vrchu, a potom s toho se dostalo do|lu, jako když dím: ßeßeł s koně; ßpadł s ławice; ßwalił ße s wrchu; ßletěł ße ßchodu po hławě, tu má býti s. 81. Žáček. Já sem slyšel, že to s jest co latinské cum, že by pak mělo také vyznamenávati ex, toho sem nikdy neslyšel. 82. Mistr. Slyš tedy. Když s žádá míti instrumentalem, jako tuto: gdi s timto Pánem, s tauto Panj, s těmito ßłužebnjky, s timto pacholetem, s tauto babau kołozubau etc., tu všudy vyznamenává cum. Ale když s žádá míti genitivum, jako tuto: ßpadł s této ßtřechy, s tohoto trámu a s tohoto dřewa, s těchto ßindełůw etc., tu všudy vyznamenává ex. 83. Žáček. Jižť opět sem učenější. 84. Mistr. Nevejskej, ještě´s nepřeskočil. Raději pozorůj. Některá slova na začátku mají z, jako ztłaucy, ztłučenj, zmrtwěłý etc., | protože jsou složena z praeposici z. Jiná jsou složena z praeposici s, pročež mají na začátku s neb ß, jako ßnjžiti, ßnjžený etc. Jest pak těžko rozeznati, kdy se má toto, neb ono psáti, vzláště pak v těch slovích, která se jednák tak, jednák jinák píší, jako tato: zmazał, ßmazał; ztjrám, ßtjrám; zňał, ßňał; zwrhł, ßwrhł etc. O čemž rád bych dal jisté pravidlo, než ještě ho nemohu nalézti. Zatím povím své domnění. Když se takovým slovem vyznamenává, že se nějaké věci spolu scházejí neb skládají, tu soudím, že se píše malé s, jako tuto: sběhli ße ßpołu, shłukli ße, ßhromážditi lid etc. Když pak se vyznamenává, že se něco s něčeho snímá, neb dolu skládá, tu soudím, že se píše dlouhé ß, jako tuto: ßběhli ße ßchodu, ßnjžił ße etc. Ale když se nevyznamenává žádné shromáždění, ani snímání neb | snížování, tu se domnívám, že se má psáti z. Ku příkladu: zmazati vyznamenává pokáleti; ale ßmazati vyznamenává ničimž včiniti a jako s bytnosti složiti, co bylo psáno neb malováno. Tu dobrý Čech snadno rozezná v těchto příkladech: Papjr zmazał, pjßmo ßmazał; barwu kamenem zetřeł, prach s obrazu ßetřeł; Wjno ße zwrhło, které mne s ßtolice ßwrhło; Když ße oheň zňał, yá ßem ßindele ze ßtřechy ßňał; Woda łoďkau zmjtała, když žena prach ße zdi ßmjtała etc. Dovtip se ostatek, a tak měj na tento čas dosti. 85. Žáček. Ještě vás prosím, povězte mi, proč na některých literách píše se proužek? 86. Mistr. Vědomost o proužcích aneb čárečkách, proč a kde se mají klásti, více náleží knihtlačitelům než písařům; neb v obyčejném písmě žádný proužků neklade. Nicméně chtěl-li by kdo ta|ké je připisovati, nezle by učinil. V tištěných pak knihách kladou se proto, že nerozeným Čechům čtoucím knihu jest těžko trefiti, kde mají zdlouha, kde zkrátka sylabu vyřknouti. Aby tedy nepochybovali, vynalezena jsou znamení, totižto proužkové, po kterých snadno se mohou zpraviti. O čemž tato jsou pravidla: 1. Nad malým tenkým i nikdy se nekláde proužek, ale puňktíček, nebo kdekoli jest to i, vždycky se má vyřknouti zkrátka, a nikdy zdlouha, ani jednou. 2. Nad dlouhým tenkým j také se neklade proužek proto, že vždycky má se vyřknouti zdlouha, a nikdy zkrátka, ani jednou. 3. Krom těch dvouch liter nade všemi jinými klade se proužek aneb čárečka. Nad kterou pak koli literou jest ta čárečka, ta litera má se vyřknouti zdlouha, a nad | kteroukoli není té čárečky, ta se má vyřknouti zkrátka. Za starodávna nekladli těch proužkův; ale kde mělo býti vyřknutí dlouhé, psali dvě litery jednostejný podlé sebe; kde pak mělo býti vyřknutí krátké, psali toliko jednu literu. Příklad máš tuto: Nebeßkeemu Paanu wzdaawaam chwaału. Ale nyní pohodlněji místo druhé litery píše se proužek nad literou, která se má vyřknouti zdlouha takto: Nebeßkému Pánu wzdáwám chwáłu. 87. Žáček. Co kdyby někdo nad každou předposlední literou napsal proužek? 88. Mistr. Což by to bylo za řeč? Ha ha ha! Medle vyslov mi tato slova zdlouha tak, jako by byly dvojité litery, aneb poznamenány proužkami: tele mele, kocaur ßtele, zagic hude, což to bude? 89. Žáček. Teele meele, koocaur ßteele, | zaagic huude, coož too buude? Ha ha ha! Jak to zní titěrně? 90. Mistr. Vidíš-liž, že tato všeckna slova mají se vyřknouti zkrátka a že se nemá nad nimi klásti žádného proužku? Nyní dej raději pozor na jiná pravidla. 4. Nad o, když jest samotné, klade se někdy proužek, a to toliko tenkrát, když jest znamení volání neb žalosti neb podivení, jako tuto: ó lide! ó žałoßtné nowiny! ó přediwné wěcy! Krom té příhody nemá se ani jednou to o vyřknouti zdlouha, a protož nemá na něm býti proužku nikdy. Někteří v cizonárodských slovích, jaká jsou Heródes, Sydóne, Ewrópa etc., ó znamenají proužkem. Ale pouzí Čechové vyslovují taková slova zkrátka. Není tedy potřeba proužku. 5. Nad zavřeném v nikdy se ne|klade žádného znamení. Nad otevřeném pak u někdy se píše kolečko takto: ů. Někteří písaři nad každém u kladou znamení, ale nedobře; nebo toliko tehdáž má se klásti nad u znamení, když to u má se vyřknouti zdlouha, jako tuto: nes na ßtůł chléb a ßůl; můg wůł ßtůně etc. Kdykoli pak má se u vyřknouti zkrátka, nemá nad ním býti žádného znamení, jako tuto: z tučné hußy rád gjm kußy; hußyte, do pekła mußýte, yak geßt tam, zkußýte. Staří, kde mělo býti dlouhé vyřknutí, psávali takto: ßtuoł, ßuoł, muog, Buoh etc. Ale nyní lépe píšeme: ßtůł, ßůł, můg, Bůh etc. Dí někdo: proč se klade o nad tím ů? Mně se zdá, že proto, že to ů měnívá se v o, jako od Bůh jde Boha, Bohu etc., od kůže jde koženný; od můg, ßwůg jde moge, ßwoge etc. Někdy také o změnilo se v ů, jako od roh, yawor, potok pošla jména růžek, yawůrek, potůček etc. | 6. Nad ú píše se proužek v takových adjectivích, jaká jsou tato: Pawłú, Pawłowa, Pawłowo; Petrú, Petrowa, Petrowo; Geremiáßú, Jánú etc. 7. Nad ů píše se kolečko na imperativo aneb v přikazujícím způsobu, když vychází na ůg neb ůy, jako ßtůg, miłůg, hodůg etc. neb ßtůy, miłůy etc., ßtůgme, ßtůgte, miłůgme, miłůgte etc. Kde nevychází na ůg, píše se bez proužku, jako ßkłub, tłuč, ßuď, sßtup, młuw etc. 8. Na každým genitivu a dativu o mnohých, když vychází na ů, ůw, ům, na konci jest ů kolečkované, jako: těchto Pánů neb Pánůw, těmto Pánům; těchto kazatelů neb kazatelůw, těmto kazatelům. Nevychází-li pak genitivus o mnohých na ů neb na ůw, neklade se nad u žádného znamení, jako tuto: těchto krup, těchto hub, ßtruh etc. 9. Jména vycházející na g, l, ň, | r, š, z, ž, před nimi mají kolečkované ů, jako tato: łůg, hůl, kůň, kůr, kůš, wůz, nůž etc. Vymiň muž a snad některá jiná. Která pak jména mají jiné skonání, nemají kolečkovaného u, jako dub, tłuč, ßud, ßuk etc. Vymiň Bůh etc. 10. Jména složená z praeposici do, po, pro, někdy mění o v kolečkované ů, jaká jsou: důwod, důßtogný, půwod, průwod etc. Zůstává to ů v slovích od nich pocházejících: důwodně, důßtognoßt, půwodnj etc. 11. Kde se má psáti proužek nad jmény, kteráž jsou adjectiva, aneb participia? Pohlídni na deklinaci rychłý, rychłá, rychłé etc. a co tam nasleduje. Já toho zde nechci opakovati. Tam též najdeš zprávu o adjectivích vycházejících na ú, neb ůw, owa, owo, jako Petrú neb Petrůw, Petrowa, Petrowo etc. 12. Kdekoli a, e, y má se vyřknouti zdlouha, vždycky má nad | nimi býti proužek takto: á, é, ý. Kdekoli pak mají se vyřknouti zkrátka, nemají žádného proužku nad sebou. Z toho dobrý Čech hned pozná, kde má ten proužek klásti, a nepotřebuje nasledujících regulí, které položím pro nerozené Čechy. 13. Jak se mají slova v konjugování psáti, také z strany proužků, hledej v zprávě o konjugacích. Nad to věz, že na imperativo nikdy se neklade proužek nad a, e, y v poslední sylabě: wßtaň, braň, pal, chwal, gez, geď, chyť etc., wßtaňme, wßtaňte, ať wßtanau etc. Item věz, že na futurum vycházejícím na u, jako: wßtanu, padnu, lehnu, ßehnu, poberu, poperu, pokynu etc., nebývá v předposlední sylabě proužku nad a, e, y, což trvá přes celou konjugaci. 14. Nevím o žádném substantivum, které by vycházelo na a neb y | znamenané proužkem, ale všecka bez proužku: Słáwa, ßłáwy: hława, hławy etc. Jestli pak na nějakém casu (krom nominativo) nasleduje ch neb m, bývá před ním proužkované á neb ý, jako tuto: w těchto rybách, těmto rybám, těmto kozám, w těchto pßých, włcých etc. 15. Málo se jmén najde, která jsou substantiva, aby na genitivo o mnohých v oslední sylabě měla proužek nad á, é, ý; jedno mi nyní přichází: těchto gmén. Jiná napořád jsou bez proužku: těchto hław, kraw, ßtran, bran, pacholat, telat, pereł, geheł, ryb, chyb etc. 16. Jména substantiva, když na nominativo a vocativo o mnohých vycházejí na e, mají-li spolu artikul tito, má é býti s proužkem, jako: tito ßynowé, zrádcowé; tito přátelé, rozmnožitelé; ó wůdcowé, ßwůdcowé! 17. Skůro všecka jména vycházející na ánj a mající artikul | toto v předposlední sylabě mají á s proužkem, jako: wyßmánj etc. Vymiň kázánj a některá jiná, však nemnohá jména. 18. Jména, kterými počítáme, když vycházejí na áty, jako: pátý, dewátý, padeßátý etc., mají čárkované á v předposlední sylabě. 19. Kdekoli jest ay, au, ey, oy, nad těmi literami není žádného proužku, jako tuto: žłautek, weyražek, weyhoßt, boy etc. Ale kdykoli se z ey udělá y, má to býti s proužkem, jako když se píše dobrý, mnohý, wýmłuwa etc. místo mnohey, dobrey, weymłuwa etc. 20. Jména diminutiva, to jest ta, která vyznamenávají zmenšení, když vycházejí na ek, ka, ko, mají-li v předposlední sylabě a, to bývá s proužkem, jako v těchto jménách: ptáček, žáček, zemánek, tatrmánek, brádka, zahrádka, tełátko, pachołátko, dłátko etc. Vymiň ßkałka, gamká, branka etc. | Jiná jména, která nejsou diminutiva, ačkoli také tak vycházejí na ek, ka, ko, mají-li a v předposlední sylabě, to jest častěji bez proužku nežli s proužkem, jako tuto: ßtatek, zmatek, ßpałek, opałek, babka, žabka, ßtraka, gablko etc. 21. Jména vycházející na ačka na větším díle předposlední a mají bez proužku: rwačka, ßtračka, prodawačka etc. Vymiň omáčka etc. Jména žen vycházející na anka neb ařka, když pocházejí od jmén mužských, vycházejících na án neb ář s proužkem, budou míti také proužek na předposledním a; pakli jména mužská nemají proužku, také ho nemají ženská. Tak od Zeman, Ržjman, pekař, teßař pochází Zemanka, Ržjmanka, pekařka, teßařka, kdežto není proužku. Naproti pak těmto od Cykán, markytán, truhłář, łhář pochází Cykánka, markytánka, truhłářka, łhářka, kdežto jest proužek. | 22. Mnohá jména skonaná na ač, ak, ař, aš mají nad posledním á proužek, jako hrabáč, kopáč, ßekáč, woráč, žák, ležák, twář, kowář, Gidáš, Mikuláš etc. Vymiň jednosylabní jména na rak, jako rak, drak, prak etc. Přidej Zázrak. Vymiň větší díl jmén na ač, pošlých od infinitivů skonaných na ati bez proužku, jako od slov mrhati, pokrýwati, tłampati etc. pochází mrhač, pokrývač, tłampač etc. Kde pak nad áti jest proužek, jako tuto: hráti, žráti etc., bývá také nad áč, jako tuto: hráč, žráč etc. Bez proužku jsou: Bludař, čihař, Cýßař, dudař, keydař, kněhař, knihař, kuchař, ledař, łudař, lékař, letkwař, pekař, piłař, pjßař, płuhař, winař, włádař, teßař a málo jiných. 23. Jména substantiva na an na větším díle nemají proužku, jako: Jan, tatrman, heytman.| Piš s proužkem: Dčbán, brotán, buzygán, cykán, majorán, publikán, markytán, pán etc. 24. Jména vycházející na arna mají čárkované předposlední á, jako: pekárna, kowárna etc. 25. Jména skonaná na adło, atel mají bez proužku předposlední a, jako: žáhadło, kazatel. Vymiň rádło, ßádło etc. 26. Slova složená z částečky na neb za neb wy mají to a neb y, bez proužku, jako: nagjmám, zagjmám, nařjkám, zařjkám etc. Podobně participia neb jména od nich pošlá mají to na, za, wy bez proužku, jako nagatý, nagetj, zagat, zagatý, zagetj, nagjmánj, zagjmánj, nagjmač, zagjmač, wyßtupugi, wyßtupowánj, wyrážjm, wyražený, wyraženj etc. Ale jiná jména, která od takových slov nepocházejí, aneb aspoň o kterých těžce se může ukázati jisté pravidlo, jak by od nich | pocházeti měla, mají přední a neb y s proužkem, jako tato: nágem, zágem, náwěßtj, náßylj, náhoda, nářek, Záßtup, záwrat, zákon, záhuba, wýßtupek, wýražek, wýbor i jiná těmto podobná, leč by chtěl psáti: weyßtupek, weyražek, weybor etc. 27. O točeném y toto znamenej. Předně že nikdá se nad ním nepíše puňktíček jako nad i neb j. Podruhé, že všecka jména adjectiva, která vycházejí na ý, á, é, jako rýchłý, rychłá, rychłé, nad posledním ý mají proužek, také v deklinování. Přehlídni deklinaci rychłý etc. O těch, která vycházejí na ky, věz, že se z nich, aspoň z některých, může udělati adverbium; poznáš to z příkladu tohoto: Słußjli, aby kdo gj chléb německý, młuwił německy, také ßłußj, aby kdo gj chléb čeßký, młuwił čeßky. Item z tohoto: gßyli čłowěk heßký, chowey ße heßky. Chléb německý, | Čeßký, heßký etc. jest adjectivum, a tu nad posledním ý vždycky jest proužek. Młuwił německy, čeßky jest adverbium, a tu nad posledním y neklade se proužek, jako ani tuto: chowey ße heßky. 91. Žáček. Než jakž já je rozeznám? 92. Mistr. Když jsou adverbia Německy, čeßky, hrdinßky etc., mohou se takto vyložiti: po německu, po čeßku, po hrdinßku etc., a po čemž je hned poznáš, neb když jsou adjectiva, nemohou se tak vyložiti. 93. Žáček. Kdož by byl řekl, že na tak mnohé věci musí pozor dáti, kdo chce dobře česky psáti aneb tisknouti? A snad proto mnozí nechtějí se učiti dobře psáti. Ano někteří říkají: Nač jest ta starost o tak dobrém českém psání. Dostiť jest mi, když já po sobě a jiní po mně mohou čísti a rozumějí, nechť jest to jakkolivěk psáno dobře, neb zle. | 94. Mistr. Medle řekni takovým lidem, že se jich ptám, co by řekli, kdyby kdo ledajaks, jak se mu namate, psal po latinsku: ku příkladu tuto propovídku: Kreto in Tejum Badrem omnibodendem, Vagdorem celi et dere? Co by, pravím, o takovým písaři řekli, kdyby on se tím vymlouval, že i on sám i jiní mohou dobře rozuměti, co se v těch slovích rozumí? Co pak o něm řeknou, to také mají říci o tom, který ledajaks píše po česku; neb zajisté neméně chybuje, nežli on. Máš-liž ještě nějakou pochybnost? 95. Žáček. Mám toto, že nevím kde a v kterých slovích mám první literu napsati velikou, a kde malou? 96. Mistr. Veliká litera nemá se psáti, leč na začátku nějaké nové řeči, anebo když jest jméno vlastní nějakého ducha, člověka neb | místa, anebo když se má nějakým slovem něco obzvláštnějšího vyznamenati. Ale tyto a některé jiné věci, a kolikoli tuto není doloženo, můžeš odjinud věděti. Já se již nechci déle s tebou zaměstknávati, a již také čas jest, abys se vrátil domu. 97. Žáček. Děkuji vám, jak nejpěkněji mohu, že jste mne tak dobře učili. Již se poberu domu. Mějte se dobře. 98. Mistr. Jdi s Bohem, ale potom přines mi za to sobotáles. |